Den sedmý, osmý, devátý - pátek 12. až neděle 14. září - Aiguestortes i Estany de Sant Maurici

V noci klepu pěknou kosu, až na sebe navlékám tepláky a mikinu (ráno zjistím, že má drahá polovička totiž nezavřela stan). Kvůli tomu a také balící nervózé se moc nevyspím a do toho všeho v té zimě zastagnoval mobil, takže ze stanu mě v půl osmé vyžene až vstávající Bobák číslo dvě. Jak už to bývá, tak já trochu ve stresu a Kája naprosto v klidu, začneme balit - velkou krosnu a menší batoh. V parku se nesmí stanovat, takže stan zůstává v autě, spát budeme na tzv. Refugi. Nemáme ještě jasný plán a chaty by nemělo být třeba mimo sezónu rezervovat, tak to necháváme náhodě, pro jistotu ale bereme spacáky a karimatky. Člověk nikdy neví. 

Pic de Ratera

Popojíždíme asi 2 kilásky na parkoviště před vjezd do parku a zde už nasazujeme batohy a vyrážíme k jezeru Sant Maurici. Za poplatek je možné se tam nechat vyvézt džípem, my jsme ale tvrďáci (zatím) a jdeme po svých. Přesnou trasu sem dohodím asi později, protože bez mapy názvy vrcholů nedám. Každopádně na parkovišti jsme zhruba v 1600m a nejvyšší vrchol Pic de Ratera, který zdoláme má 2862m. My ho zbaběle vybíháme bez batohů, které odkládáme pod vrcholem. Bobáci to asi mají tréninkově nebo se bojí o svůj dlabanec, každopádně oni krosny berou sebou. Celkově tento den nastoupáme více jak 2000m. Původní plán, že já ponesu malý batůžek ať zbytečně nezatěžuji záda padá, protože Kája po nemoci není ve formě. Takže se nakonec většinu dne s krosnou tahám já. 

Pic de Ratera

Pic de Ratera

Na posledním vrcholu

Poslední, asi 400m převýšení, které nás ten den čeká si už teda šáhnu docela na dno. Naštěstí je pak už jen strmé klesání a kousek po rovince k refugi Estany De Longy, je už skoro půl deváté a na nohách jsme téměř 11hodin. Bobáci vypadají, jako by to pro ně byl denní chleba, tak já si ani nedovolím skuhrat. Jája jde do chatky zjistit co a jak a vrací se s kamenným výrazem: Je to v háji (řekla teda něco jiného, ale prý to čtou i její rodiče, tak musím být slušná), bez rezervace se se mnou ta Španělka pomalu ani nebavila. Opět raději nebudu citovat přídavná jména dané Španělky. Každopádně nemáme kde spát. Naštěstí Marek v mapě vykouká další chatu asi kilometr od sud. Neleníme a vyrážíme za nenápadného stmívání dál. Asi po 30 minutách, kdy nám dojde, že jsme chatu přešli a začíná jít docela do tuhého, k nám pomalu přijíždí pickup s Jáji oblíbenou Španělkou. Marek nasazuje oslnivý úsměv a la bloňdák v nesnázích v ruce mapu a Španělka zastavuje a zvesela začne s naším Bobákem číslo dvě švitořit. Chata co jsme přešli je stejně zavřená, takže máme smůlu. Po vyčerpání další možných alternativ, se Marek zeptá jestli není poblíž nějaké město kam by nás mohla vzít. Jede do Val de Boí (druhé nástupní město do parku) a jestli chceme tak nás vezme - ve předu má jedno místo, zbytek musí dozadu na korbu zavřeného pickupu, kde veze ODPADKY!!! Jsme unavení, vyčerpaní a venku se setmělo, pár minut s pytlema odpadků dáme. Těch pár minut, kdy jsme Já, Jája a Kája (Marek šel samozřejmě dopředu, přeci jen zabodoval víc jak Jája) nacpaní v uzavřeném prostoru s odpadkama trvá skoro 40 minut. Kája pomalu hází šavli a mě se chce křičet ve chvíli, kdy zjistím, že sedím v mokru. Zakazuji si přemýšlet nad tím z čeho to může být. Jsme vyhození ve městě kousek od hostelu a penzionu. Chvíli řešíme taxi do Espotu, ale po tom co zjistíme že je to více jak 100km přejdeme k variantě přespat a ráno vyřešit. Vzhledem k tomu, že nemáme stan je hostel jasná volba. Nakonec nevyjde o moc dráž něž kemp a máme na pokoji i sprchu a ručníkyyy. Hurááá :) V deset večer ještě na pokoji na vařičích vaříme instantní nudle a jdeme spát.

Na to, že jsme spali v postelích se nikdo pořádně nevyspíme, asi jsme byli příliš přetažení. Ráno koukáme do mapy a řešíme co teda vlastně dál. Nikomu se to nechce úplně zabalit a protože Marek ve předu v pickupu nelenil a zjistil co se dalo, tak víme že z města nás k bráně této strany parku vezme džíp za 5éček na osobu. Protože jsme ale úplně někde jinde, tak za den se k našemu autu nedostaneme a trasu tedy musíme rozložit na dva dny. Tentokrát ještě zjistíme číslo na chatu, ke které chceme dojít a já pro jistotu dělám rezervaci (po druhé bych to už nedala). V plánu je pohodověší a kratší den, teda dle slov Marka. Začíná 500m převýšením deseti minutovou rovinkou a dalším 300m převýšením, ještě teď se divím, že mě to nezabilo :D Naštěstí Kája se pomalu dostal do formy a krosnu už táhne on. Z pohodové trasy se vyklube skoro 8hodinová chůze. Na refugi de Colomina se dostáváme někdy kolem páté (já šla s Kájou “zkratkou”, takže jsem se pak drápala pomalu po čtyřech do kolmého svahu). Na chatě se musíte zout, vzít si erární crocksy a batohy nechat v předsálí. Chatu mají na starosti dva týpci, u kterých si domluvíme snídani na ráno a zjistíme co a jak. Dokonce je možnost se i vysprchovat, ale my za 1) nemáme ručníky a za 2) sprcha je nonostop obsazená výpravou frantíku co si předávají klíč. V Refugi se spí po 8 lidech na palandách a dokonce jsou k dipozici i deky. My vyfasujeme za spolu nocležníky vyvoněné frantíky. Před večerkou, které je na chatě už v devět ještě stihneme uvařit, dát jendo pivko a demižónek vínečka a huráá na kutě.

Spaní v místnosti pro osm v chatě, kde je slyšet každý šustot a s Jájou, která chodí 8x za noc čůrat, mi úplně nesedlo, takže budíček v sedmu očekávám plně bdělá. Je fajn nemuset jednou připravovat snídani. Dnes by nás mělo čekat jen pár kratších strmých stoupání s cílem u Esteny Negre zhruba na 4 hodiny. Bohužel jsou ale cesty přes hřebeny hodně zasypané a většina stoupání je drápání se po balvanech a suti. A mě začnou protestovat kotníky, pravý se vyloženě bouří a pohyb po kamenech se pro mě stává utrpení. Všechno těžké ode mě přendaváme Kájovi a já tisknu zuby a jdu. Hoďku před cílem si Marek všímá, že kulhám a zjišťuje co je za problém. Vytahuje tejpovací pásku a já ho překřtívám na Doktor Bobák. Kotník zafixuje a pro mě se cílové klesání stává snesitelné a zase se mohu kochat krásou okolo. Kolem jedné hodiny dorážíme k jezeru a odtud si chceme brát džíp k autu. Nejdřív chci dělat hrdinku, že dojdu, ale pak zjistíme, že je to více jak 10km a prudké klesání. Jája jde tedy zajistit odvoz. Už z jejího výrazu vidím, že odvoz dolu nebude. Na džíp bychom čekali hodinu a další hodinu bychom jeli, minimální počet do auta je 6 lidí, tak že bychom je museli doplatit. A to chtějí za osobu 20 éček!! Nehoráznost :) Doktor Bobák tedy fixuje i levý kotník a my se vydáváme na 3hodinový sestup dolu do údolí. Naštěstí to od půlky není kamenné pole, ale normální cesta, tak i já nějak dopajdám k autu. A to nás ještě zastihne i drobná přeháňka. Pak už konečně zasloužená sprcha, kde ze sebe zase uděláme lidi. Během večeře se spustí déšť a vytrvale mi už 3hodiny buší do stanu. To vypadá, že si ani dnes pořádně nevyspím. Takže mažu kotníky a dobrou noc.