Cesta na sever - část čtvrtá

Den osmý (29.12.2011)

Dříve než v šest se nám vstát nepodaří. S Veru ze sebe jdeme udělat ženy a mezi tím se Kája probouzí. Balíme stan a věci, ani nesnídáme a jedeme dál na Noosa Heads, kde začíná pobřeží Sunshine Cost. Posnídáme v parku u moře a vydáme se na projížďku po pobřeží. Najednou Verča křičí: „No ty vole, Kájo, otoč to. Tam byl klokan jako kráva, takovýho jsem ještě neviděla.“ Kája brzdí, brzdy řinčí a otáčíme auto. A fakt. Je tam. Velký klokan si pohupkává po zahradě u rodinného domku. Na zastavení bohužel není místo, takže po dostatečné prohlídce jedeme dál. Po půl jedenácté dorážíme do Australian ZOO Steva Irwina. Otevírají v 9 ráno a veškerá parkoviště jsou už teď naprosto nabitá. Nakonec se nám daří zaparkovat a jdeme si vystát frontu na nekřesťansky drahou vstupenku. Dozvídáme se, že od 11hod se v CROCOSEU koná show. Máme asi 4 minuty, takže probíháme ZOO, co nám síly stačí a dobíháme k obrovské aréně jen tak tak – za námi už zavírají vstup (to jsme zase jednou měli štěstí). Tribuna je skoro narvaná, tak hledáme místečka pro nás tři a usadíme se. Show začíná a mezi nás se rozlítnou hejna papoušků. Je to naprosto omračující. Papoušci, od maličkých až po obrovské, nad námi krouží a občas si přistanou vedle nás na zábradlí. Hlavní část představení začíná „příchodem“ krokodýla do arény. Ve chvíli, kdy malá dcera Steva Irvina (asi 14 let) krmí krokodýla ani nedýcháme.

Po skončení show se pouštíme do prohlídky ZOO. Poprvé si pohladím klokana a dokonce ho i nakrmím. Celá ZOO je naprosto úchvatná. Mají obrovský Africký výběh, kde spolu žijí žirafy, nosorožci a zebry. Tento výběh byl půl roku pro veřejnost zavřený, než zjistili, zda tyto zvířata budou schopní žít společně. Ani nevíme jak, ale v ZOO strávíme více jak 5 hod. Máme skluz jako blázen. A v žaludku nám kručí hlady, ale nelitujeme. Opouštíme ZOO s úsměvem na rtech. U malého barbíčka uvaříme rychlý oběd a v šest vyrážíme na další dlouhou cestu směr Sydney.

Do kempu v Mount Warning National Parku dorážíme kolem desáté večer. Veru s Kájou ještě povečeří cornflaky a pak se společně koukáme na hvězdy. Před spaním jdeme ještě vykonat očistu – sociální zařízení kempu je nejhorší co jsme zatím zažili. Akorát se s Veru domlouváme na pořadí sprchy (máme jen jeden ručník, druhý nám ukradli v předešlém kempu), když si ve sprše všímám obrovského pavouka. Je vyloženě odporný. Tohle zamává i s Verčou, která takhle velkého pavouka za celý její roční Australský pobyt ještě neviděla. Překvapivě to zvládám dobře, vyčistíme si zuby a padáme pryč. Sprchu pro dnešek vynecháme :)

Den devátý (30.12.2011)

Zaspali jsme budíka na šestou a vstáváme až v sedum. Měli bychom chvátat, ale už máme toho spěchu dost. V klidu rozkládáme deku, rozbalujeme jídlo a snídáme. Pak se vydáváme na horu Mt Warning. Zjišťujeme, že trasa vedoucí až na vrchol je na 5 hodin. Na to bohužel nemáme část, tak se alespoň pouštíme na malou procházku po vyznačené stezce. Veru se tam zamiluje do prastarého, podivného stromu. Pokračujeme dál do města Nimbim. Nachází se v okolí subtropických deštných pralesů. Žijí zde vyznavači alternativního životního stylu, kteří se zde usadili v 80tých letech. Celé město působí jako taková Hippie komunita. Po prozkoumání místního muzea jedeme dál.

Zastavujeme se na nákup v městě Gifton. Jakmile Kája vstoupí na eskalátor nákupního centra, celý obchoďák se ponoří do tmy. Vzniká zmatek a většina obchůdků a fastfoodu zavírá. My ale máme štěstí, protože sámoška jede dál (asi na naftu). Na dnešní oběd nakupujeme krevety a ryby, v bottle shopu nakoupíme pár piv a jedeme hledat barbíčko směr Coffs Harbour. Kolem páté hodiny zastavujeme na naprosto úžasném místě Moonee Beach. Jedná se o kouzelné zákoutí u moře. Neuvěřitelně si pochutnáme grilované rybě a krevetkách, prostě pecka. Asi nemusím zmiňovat, že dnes budeme muset jet zase po tmě – máme to do Port Mcquarie ještě dvě hodiny a je půl sedmé.

Kolem deváté zastavujeme u prvního kempu, ale mají plno. Když mají obsazeno i ve druhém, začínám být trochu nervózní. Naštěstí ve třetím kempu (posledním ve městě) mají ještě místečko. Postavíme stan, vybalíme pivíska a vodnici a užíváme krásného večera.

Den desátý (31.12.2011) – SILVESTR

Na Silvestra si pospíme a vstáváme až v sedum :) Po klasickém triu: očista + snídaně + balení, odjíždíme. Zhruba po 300 m od kempu nás staví policejní hlídka. Policista Káju vyzývá k předložení dokladů. Na ČR řidičský průkaz se dívá nedůvěřivě a tak ochotně vyndáváme mezinárodní. Policista si ho prohlíží a pak naprosto upřímně praví: „Absolutně nemám tušení, na co se to koukám, ale tak asi to bude v pořádku.“ To nás náramně pobaví. Kája ještě musí napočítat do pěti (nadejchat do alkotesteru) a můžeme jet. Policista nám popřeje šťastnou cestu a dokonce nám zamává. Ve městě se ještě projdeme (zase nám tu prší). A podíváme se, jak přistává letadýlko na vodě. Teď už ale opravdu musíme dál. Potřebujeme dorazit do večera do Sydney na ohňostroj. Cestou se ještě stavíme na velký nákup na večer (auto musíme trochu přifouknout, přece jen ta basa piv už je na něj trochu moc) a k Veru dorážíme kolem páté.

S Veru se dostatečně vymódíme (přece jen ať jsme na Nový rok krásné) a na devátou jdeme nahoru na terasu podívat se na „dětský“ ohňostroj v devět. Jedná se o několik ohňostrojů na více místech. Je to neuvěřitelné. Po posilnění na cestu a menších organizačních problémech (čekání na Pavlíka J, který vlastně vůbec nešel s námi) se s narvanými baťohy vydáváme pěšky na nedaleký Northead – takový skalnatý výběžek s výhledem na Sydney. Silvestra zapijeme jak se patří a asi není potřeba to rozepisovat dopodrobna :)

Cesta na sever - Fraser Island (část třetí)

Den šestý (27.12.2011)

Vstáváme v šest ráno - dnes nás čeká dvoudenní výlet na Fraser Island – největší písečný ostrov na světě. Proběhne malá očista, zbrklé balení a velká snídaně. Auto necháváme u hostelu. Skoro na čas nás vyzvedává hybridní autobus (offroad autobus) a odváží nás zhruba 20 min k přístavu, kde na nás čeká ferryna. Je nádherné počasí, sluníčko peče až se z nás kouří. Po připlutí na Fraser dostáváme jako průvodce sympatického Steva. V autobuse se od něj dozvídáme příjemnou zprávu, že od Štědrého dne je dnes poprvé povolen vstup na všechny pláže a stezky -> JUPÍÍÍ!!

V deštném pralese

Jak první je na programu procházka deštným pralesem podél potůčku Wanggoolba Creek. Steve nám ukazuje cestu, doporučí neopouštět stezku a jde přesunout autobus. V lese se ze všech stran ozývá skřek cikád , musí jích tam být stovky. I přes to, že to není naše první seznámení s deštným pralesem, se nám procházka moc líbí (jen Verča si představovala větší vlhkost). Na konci stezky už na nás čeká Steve a odváží nás do malého městečka na oběd, kam se zároveň večer vrátíme a přenocujeme. Pokračujeme po 75ti mílové pláži, kde se zastavujeme u průzračného potoka Eli Creek, který se vlévá na pláži přímo do moře a je vyloženě obsypán turisty, dále se v rychlosti zdržujeme u vraku výletní lodi Maheno. Předposlední zastávkou je Indian Head – nádherný útes, na který si vyšplháme. Výhled je tu naprosto úžasný, pár odvážlivců balancuje na kraji útesu, ale my se raději držíme dál. Pokračujeme do tzv. Champain pools – sklaních jezírek, kde se vykoupeme. Cestou zpět do našeho „tábora“ míjíme volně se prohánějící psi Dingo. Po vydatné večeři v místní jídelně, si dáme jen pivo na pokoji, protože venku zuří bouřka. Docela brzo padáme do postele.

75ti mílová pláž

Maheno

Na Indian Head

Divocí Dingové

Den sedmý (28.12.2011) 

Probouzíme se v pět ráno. Nebo ve čtyři? Queenslandský hodinový časový posun nás pořád trochu mate. Buď jak buď, rozhodujeme se, že na východ slunce je ještě brzy a rovnou usínáme. O hodinu později, v půl šesté ráno, mžouráme do sluníčka, které má pro dnešek svůj východ dávno za sebou. Přesto odcházíme na pláž a pozorujeme probouzející se okolí. Přestože ještě není ani šest hodin, nikdo z nás si nestěžuje. Pohled na liduprázdnou pláž osvícenou ranním sluníčkem je okouzlující. Po pořízení dostatečného množství fotek odcházíme snídat.

V restauraci nacházíme samé dobroty – od corn flakes přes vajíčka a uzeniny až po výborné ovoce. Nadlábneme se skutku královsky. Náš průvodce, sympaťák Steve, nás poté odváží na místo naší dnešní první zastávky, k jezeru Wabby. K němu vede 2,5km dlouhá písčitá (jak jinak) cesta, kterou zvládáme bez potíží. I když už v tuhle dobu je 9 ráno, slunce jehož východ jsme přes 3 nařízené budíčky a silnou vůli promeškali, pěkně peče. Odměnou je nám nádherný pohled na jezero, ve kterém se o chvíli později všichni tři rachtáme. Nejdřív si ale s Kájou trochu zaskáčeme v písku a vzájemně se u toho fotíme. Po tomhle osvěžení se s Verunkou spokojeně povalujeme na ručníku a chytáme bronz. Káju to moc nebaví a tak se vydává zpátky k autobusu dříve. Jakmile jsou všichni účastníci zájezdu naloděni na palubě našeho terénního vozidla, vyrážíme zpět do hlavního tábora. Zde Steve vyzvedává oběd v podobě dvou housek s müsli tyčinkou a pomerančem. Dostáváme ho o chvíli později u jezera McKenzie, u kterého máme strávit poslední tři hodiny na ostrově. Obědváme na lavičkách nedaleko jezera. Kolem nás je plot. To kvůli psům Dingo, kteří na ostrově volně žijí. Jednoho takového mlsouna potkáváme. Po obědě nás čeká další koupání.

Písečné duny u McKenzie

V jezeře McKenzie je absolutně průzračná dešťová voda, která má údajně pH 5,5. Po koupání opravdu zjišťujeme, že jsem heboučcí a jemňoučcí. V kombinaci s pláží s bělostným pískem je idyla téměř dokonalá. Na tomto místě bych si dovolila hlouběji zabrousit do problematiky šnorchlování. Kanav plné šnorchlovací výbavě, začíná se potápět hluboko pod vodní hladinu. Zaujatá jeho počínáním, chci to vyzkoušet také. Dostávám všechny možné instrukce, Kája vysvětluje kam strčit nos a kam pusu. Veru se chlubí, že jde o speciální potápěčský šnorchl. Po zvládnutí všech pokynů teoreticky aneb takzvaně na suchu, se chystám na svůj první ponor. Napodobuji Káju a potápím se na svůj vkus docela hluboko. Těším se na první podvodní nádech. Utvrzuji se v tom, že kapacita mých plic není nijak závratná, takže k němu dochází záhy. Nadechuji se. Zhluboka. Příval vody mi zvedá mandle. Nechápu co se děje. Brýle mám na nose, šnorchl v puse. Přesně dle Kájovy instruktážní lekce. Rychle se vynořuji nad hladinu s myšlenkou, že onen slavný, speciální, potápščský šnorchl se patrně rozbil. Za všeobecného veselí doplňují manželé Bartákovi informaci, že šnorchl samozřejmě musí zůstat nad hladinou. Po tomto začátečnickém zaváhání probíhá již vše bez ztráty desítky, jak by řekl můj tatínek. Ve stanovený čas nás Steve nakládá do autobusu a směřujeme k trajektu, který nás odveze zpátky na pevninu. Byly to krásné dva dny. Steve se s námi loučí a rozváží všechny zpátky do místa ubytování v Hervey Bay. My vystoupíme před naším Friendly Hosteleme, kde vyzvedáváme naše červené vozítko a zahajujeme zpáteční cestu do Sydney. Večeříme ve fastfoodu Hungry Jack´s a poté už daleko nedojedeme. Přespáváme v hezkém a velmi levném kempu u města Gympie.

Cesta na sever – část druhá:

Den čtvrtý 25.12.2011

Fotograf čekal na vlnu

Pobřeží Gold Coastu

Poprvé od příjezdu do Austrálie si přispíme a vstáváme až po půl deváté. V baráčku je po včerejšku trochu chaos, takže maličko poklidíme, posnídáme a než se dostaneme ven, je skoro poledne. Míříme rovnou na pláž, která je nekonečná. Všude se procházejí a posedávájí celé rodiny s dětmi, na hlavách mají červené santovské čepičky. Štědrý den tráví piknikem všude možně. Dnes fouká neuvěřitelně silný vítr, takže je bohužel zákaz vstupu do moře, nám to ale nevadí. Proplétáme se lidmi, užíváme si vánoční atmosféry a couráme po městských uličkách a obchůdcích.

Na Elephant Rock

Odpoledne vyrážíme autem dál, prohlédnout si více z pobřeží Gold Coastu. Zastavujeme na místě nazvaném Elephant Rock. Vlny se tu tříští o obrovské útesy a odvážný Kite-serfař lítá na vlnách. Okouzleni prostředím, zde strávíme dvě hodiny, víceméně jen koukáním na vlny a nasáváním mořského vzduchu. K Péťe se jedeme jen převléct, najíst a už za tmy vyrážíme na místo, kde se každou neděli schází místní „umělci“ (bubínkáří, zpěváci, tyčkaři apod.). Verunka se nám tu předvede se svojí fireshow – musím říct, že mě překvapuje jak je nadaná. Dnes tu je ale jen pár lidí, přeci jen všichni spíše tráví čas s rodinou. Vracíme se k Pétě, je to první noc v Austrálii kdy spíme dvě noci na stejném místě.

Fire show

Veru exceluje

Den pátý (26.12.2011)

Brisbane

Ráno se nám vůbec nechce vstávat, ale co naplat, času je málo a musíme dnes dojet do Harvey Bay, města ze kterého vyrážíme na Fraser Island. Po cestě se zastavujeme v Brisbane, jako první míříme na vyhlídku Mount Coot-tha, ze které je vidět celé Brisbane. Kousek od vyhlídky si prohlížíme největší planetárium v Austrálii a všímáme si botanických zahrad. Čas nás tlačí, tak chceme jen nakouknout. Zahrady jsou ale překrásné, zatím nejhezčí co jsme tu viděli, kam se hrabou Kings Gardens v Melbourne. Jsme uchváceni a procházíme co se dá, setkáváme se zde také poprvé s většími pavoučky (dokud je nemám ve stanu tak to zvládám). Kousek od Japonské části zahrad mě málem trefí, přes cestu se mi mihne asi metrový ocas čehosi. Okamžitě pátráme o co se jedná a ve křoví nacházíme obrovského ještěra. Cestou zpět si všímáme dalšího. Docela nás překvapuje, že se takhle volně pohybují v zahradách plných lidí. Zahrady jsou veliké, plně všelijakých zvířat, tryskající vody a obecně tu vládne úžasná atmosféra. Protože chceme vidět ještě město, musíme pryč.

"Malý" ještěr

Pavouček

 V centru se setkáváme s nemožností zaparkovat, takže auto necháváme na 20ti min vykládacím parkovišti a tryskově prohlížíme alespoň hlavní třídu a největší a nejvelkolepější radnici v Austrálii (s tím, že je něco nej nej z celé Austrálie se zde setkáváme docela často). Je půl druhé a my pádíme z města pryč. Chvíli bloudíme po Melbourne a vyhýbáme se placenému tunelu. Protože jsme hladoví jako vlci a na oběd není čas, překvapuje nás Veru vybalením polní kuchyně na zadním sedadle a přípravou sendvičů – prostě poklad. Sjíždíme z hlavní silnice na Glass House Mountines Roud a vyjíždíme na vyhlídku, ze které je krásně vidět všech 13 tzv. Skleníkových hor – vulkanických kopců. K těmto kopcům se váže legenda, která mluví o velké rodině, která měla přijít o život během veliké povodně – každá hora představuje jednotlivého člena rodiny.

Náměstí v Brisbane

Na Glass House Mt.

Les :)

Pokračujeme na další dvě vyhlídky a cestou zastavujeme na Mapleton Falls, které vlastně ani moc vodopády nejsou – spíše jen potůček stékající po skále – každopádně je tu nádherný výhled, takže zastávka určitě stála za to. Je před sedmou hodinou, pomalu se začíná stmívat a do zarezervovaného Friendly hostelu to máme ještě pěkně daleko, nemluvně o tom, že jsme ještě vůbec nejedli. Z náhlého popudu mysli Veru volá do hostelu do kolika tam jsou, aby nás ubytovali. Slečna na telefonu je zrovna právě na odchodu, ale připraví nám klíče od pokoje do sejfu a nadiktuje kód. Uff to bylo o chlup a teď už můžeme být v klidu a zastavit někde na večeři. Po tmě grilujeme maso a brambory na barbíčku v zapadlém odpočívadle u silnice.

Maličko nám stávkuje navigace, takže máme problém najít městečko Hervey Bay, ale nakonec vše dobře dopadne a my kolem desáté dorážíme k hostelu. Klíček je opravdu v sejfu i s průvodníma instrukcemi, jen na pokoji nás čeká překvapení v podobě tří německy hovořících turistů. Dorazili pozdě, nezajistili si pozdní příjezd a prostě zabrali pokoj, který se jim líbil. Verunka je slušně pakuje pakuje pryč. Od nich se nám také potvrzují zprávy, že zde poslední dva dny řádí cyklón. Na Fraser Islandu není povolen přístup na pláže a některé vnitrozemní stezky jsou uzavřené. Tuhle zprávu přijímáme docela v klidu. Skoro se divíme, že s naším štěstím, se Fraser Island nepotopil. Trochu situaci probereme a pak si jdeme v klidu lehnout (opět až někdy po půlnoci).

Cesta na sever – část první:

Den první (22.12.2011)

Snídaně na odpočívadle

Vstáváme po páté ráno. Chystáme si věci na odjezd a získáváme mírné zpoždění, naskládat se do toho našeho broučka, přeci jen vyžaduje určitou logistickou zručnost. V sedm jsme připraveni vyrazit. V Sydney už v tuhle ranní hodinu začíná být dost provoz. Po nájezdu na dálnici si vesele frčíme povolenou stovkou a pomalu z nás opadává napětí, přeci jen jedeme na dovolenou. Zhruba za dvě hodiny zastavujeme na odpočívadle na snídani – vybalujeme plynový vařič, vaříme čaj, mažeme chleby a užíváme si naše první malé „kempování“. Čas nás ale tlačí, takže se nemůžeme zdržet moc dlouho a musíme dál.

Stejčky na BBQ

První den cestování ve třech nám kazí neustálý déšť, trochu začínám mít obavy, jestli my to sluníčko v Austrálii zažijeme. Nedaleko Newcastlu, za městečkem Bolahdelah, odbočujeme na „The Lake Way“ – cestu jezer. U jednoho z nich – Smith Lake – zastavujeme u bárbíčka na oběd. Tentokrát máme připraveny klobásky. Je to velice příjemné místo, takže opět nabíráme další zpoždění. Nevadí, přeci nebudeme o hladu :) A navíc nám konečně přestalo na chvíli pršet. Směřujeme na Port Macquarie, místo vyhlášené plážemi a vlnami, kam se strašně těšíme, a místo po hlavní silnici Pacific hightway sjíždíme na Ocean Road – moře z ní zahlédneme asi dvakrát :) Během cesty se opět spouští neuvěřitelný déšť a vítr. Skoro není vidět na cestu. S Veru si říkáme, že už každou chvíli musíme být v Port Macquarie, když tu náhle se ozývá Kája: „Ale holky, to už jsme dávno přejeli. Vy jste tam chtěli?“ No a my jdeme do kolen, celou cestu se o tom bavíme, ale Kája je jaksi mimo. Tohle nás vážně pobaví a řešíme, jestli se vracet. Shodneme se, že v tomhle lijáku to nemá cenu a jedeme dál směr Coffs Harbour.

Výhled ze stanu

Kolem 19hod už toho začínáme mít dost a cca 50km před Coffs odbočujeme do městečka Nambucca Heads do kempu Foreshouse. Na recepci už bohužel nikdo není, ale vzhledem k tomu, že tam není závora, nám nic nebrání se ubytovat – zaplatíme ráno. Konečně se nám vyčasilo, tak sledujeme západ slunce na dece a večeříme. Poprvé uléháme do stanu ve třech :)

Den druhý (23.12.2011)

Po snídani

Míchaná vajíčka na BBQ

Ve třech se nám spalo perfektně, dokonce by se tam vešel i čtvrtý nebo čtvrtá :) Je sedum ráno, ale na recepci ještě pořád nikdo není. Nechceme se zdržovat a tak balíme a odjíždíme bez zaplacení, snad nám to Ozzíci odpustí. Popojíždíme dál a na malém paloužku u zátoky rozkládáme vařič na čaj a Kája se vytahuje s míchanýma vajíčkama. Sluníčko praží a my skoro dvě hodiny odpočíváme a snídáme. Cíl cesty máme stanovený na Byron Bay. Zastavujeme ve zmiňovaném Coffs Harbour, projdeme se po přístavu a po plážích – strávíme tu skoro 2 hodiny. Navštěvujeme i nejnavštěvovanější atrakci Big Banana – neshledáváme zde nic zajímavého, pouze kiosek, suvenýry a obrovský kýčovitý banán. Pokračujeme dál v cestě a zastavujeme ve městě Ballina na pláži Shally Beach.

Sedm statečných

Dostáváme se do Byron Bay a chvíli hledáme kemp na stanování (první je dražší než hostel, druhý je plný, třetí je u močálu). Ve čtvrtém kempu konečně zůstáváme a rozbíjíme stan, posvačíme a vydáme se do města. Parkujeme u nádherné pláže a tu najednou koukám, že hned u pobřeží je ploutev. „Ty vole žralok,“ napadne mě a hned si uvědomím, jaká je to blbost, asi to bude jen obrácený serf. Najednou ale vidím nad hladinu vyskočit dva delfíny a zírám na ně s úžasem. Kája popadá foťák a běží fotit. Delfíni se prohánějí na vlnách spolu se serfaři. Chvíli se kocháme, dokud neodplujou a jdeme si projít městečko a podívat se na místní maják (kam máme ráno v plánu vyrazit na východ slunce – je to nejvýchodněji položené místo v Austrálii). Poté si zaskočíme na jedno pivko a šup spát.

  
Den třetí – štědrý (24.12.2011)

Je Štědrý den a my vstáváme v pět ráno a vydáváme se na Maják. Obloha je hodně zamračená, tak z východu slunce nic moc nemáme. Nevadí, je to tu nádherné i tak. Vracíme se do kempu a dělá se nádherné počasí, tak se vyhříváme na sluníčku a snídáme. Od Verunky dostáváme Santovské čepičky, to dostatečně oceňujeme, narážíme čapky na hlavu a vyrážíme do města – chceme na pláž.

Dopoledne strávené na pláži je naprosto úžasné. Obrovské vlny, nádherná pláž, sluníčko peklo, až jsme se trošku spálili. Je to snad náš první úplně slunečný den v Austrálii. Výjimečně zajdeme na oběd na pizzu. Uděláme pár posledních fotek, koupíme si s Kájou klobouky a vrháme se na nákup vánočních zásob (tři dny bude všude zavřeno). Dnešní cílem je městečko Surfers Paradise v oblasti Gold Cost, kde žije Verunčina kamarádka Petra, která nám poskytne nocleh na dva dny, a můžeme u ní strávit Vánoce. Cestou přejíždíme hranice a dostáváme se z New South Wels do Queenslendu.

Východ slunce v Byron Bay

Vánoční cestovatelé

Po příjezdu k Péťe se vrháme na přípravu štědrovečerní večeře. V zápalu příprav si všímám, že Kája loupe brambory, chvíli na něj koukám a nemůžu přijít na to co mi vadí. Najedno to mám, brambory na salát se přece NELOUPOUUU!! Nejdřív propadáme zoufalství, pak hurónskému smíchu, to se nám zase něco povedlo. No nevadí, brambor jsme koupili hodně, oloupané dáme do lednice, zítra znich něco uvaříme, a dáváme tedy vařit brambory, tentokrát ve slupce. Kolem osmé hodiny zasedáme v šesti ke stolu (my tři, Péťa, kamarádka Monika a australský Sammy). Jídlo se povedlo a jen si mlaskáme. Atmosféru se nám podařilo navodit super, dokonce si i rozdáváme dárečky. Verunku dárky z Prahy dojetím až rozpláčou. Po deváte ostatní vyrážejí za dalšími kamarády, my s Kájou zůstáváme, vyzkoušíme místní vířivku (ano baráček, kde Péťa bydlí, má k dispozici společnou vířivku a bazén) a padáme naprosto vyčerpáni do postele (na připravenou matraci).

Štědrý večer