Great Ocean Road (19.12.2011 – 21.12.2011)

Poslední zastávka na Ocean Road

Na začátek špatná zpráva, během cestování po Great Ocean Road jsme přišli o všechny fotky, takže zápisky budou bez fotek :( My jsme se natruchlili víc než dost, takže vy už nemusíte.

Ráno se budíme velice brzy. Vůbec jsme se nevyspali, hustý déšť a silný vítr lomcoval stanem tak, že jsem čekala, že nás to každou chvíli odfoukne. Po královské snídani vyrážíme na vyhlášenou surfařskou pláž Bells Beach, překvapivě tu není ani jeden surfař, natož pak nějaká vlna. Asi jsme zde ve špatnou dobu, pláž je to každopádně krásná. Pokračujeme dál, naším cílem je dostat se dnes až k Otway parku, tak snad to stihneme. Během cesty se zastavujeme na pláži Point Road Knight Beach, dojdeme ke krásnému bílému majáku White Lady, v městečku Lorne nakupujeme a šplháme se k Eskline Falls. Vodopády jsou malé, ale krásné – voda tam krásně šumí. Je to naše první setkání s australským deštným pralesem – všude plno obrovského kapradí a ze všech stran se line zpěv ptáků. V Lorne také poprvé vyzkoušíme tzv. bárbíčko – elektrický gril, který se nachází na většině odpočívadel ve městech či vyhlídkách. Ugrilujeme si vepřový stejček s chlebíkem a vyrážíme dál. Odbočujeme na Fly Tree Top Park, jedeme cestou necestou (šíleně prší, samá prudká zatáčka, silnice úzká), ale bohužel po příjezdu zjistíme, že poslední lístky prodávají v půl páté (je půl a deset), tudíž máme smůlu. Vracíme se zpět na naši trasu a projíždíme Otway park, nacházíme zastrčený „přírodní“ kemp Bimbi a stavíme stan. Najednou si všimnu koaly na stromě nade mnou a další a další – ocitli jsme se přímo mezi nimi. Většina koal spí, respektive spíše poklimbávají a vůbec jim nevadí, že fouká vítr. Jsou to takoví roztomilí medvídci. Vzhledem k tomu, že celý den prší, je kosa jak v Rusku, tak po večeři pádíme spát. V noci mě ještě budí neuvěřitelné chrochtání, domníváme se, že někde v křoví pobývá divoké prase.

Konečně máme za sebou relativně klidnou noc, kromě občasného zachrochtání. Hned co vstaneme, se jdeme projít po okolí kempu a potkáváme další koaly. Zjišťujeme, že divoké prase není divoké, ale způsob jak se koaly mezi sebou dorozumívají. Kdo by to byl řekl, že takhle malé roztomilé zvířátko dokáže vyluzovat takové odporné zvuky. Vyrážíme na Cape Otway Lighthouse – vyhlášený maják a cestou si všímáme koal v přírodě. Najednou Kája brzdí a upozorňuje mě na klokana sedícího u cesty, a fakt sedí tam a kouká na nás. Asi se mu moc nezamlouváme, protože se otočí a odhupká do křoví. Na Cape Otway chvíli čekáme, protože otevírají až v devět. Když nás pustí k pokladně, zjišťujeme, že vstupné je nekřesťansky drahé, a protože už máme jeden maják za sebou, pokračujeme dál.

Hopkins River kemp

Tím se dostáváme na nejhezčí část Great Ocean Road, bohužel se ani nedá slovy popsat, jaké to tam bylo, a fotky nemáme, vypíši jen místa, která jsme navštívili: Gibson beach – podle mě nejnádhernější místo na zemi; Dvanáct apoštolů – několik skalních útvarů, tyčících se v moři; Lord Ard – pobřeží vraků, místo kde se o útesy potopila loď a skoro všichni zahynuli; London Bridge – skalní útes v moři, který připomíná most; Bay of Martys – nádherná zátoka; Bay of Island – naše poslední zastávka a zjištění, že je rozbitá karta ve foťáku, přecházíme o veškeré fotky z Ocean Road, zaražení a v chmurách (já víceméně v pláči) pokračujeme do Warnaboolu. Stanujeme v nádherém kempu Hopkins River.  

Ráno vstáváme brzy před sedmou a vyrážíme zpět do Melbourne. Auto se nám podaří vrátit bez komplikací a na letiště se dostáváme včas. V Sydney rovnou míříme k půjčovně dalšího auta. Tam nás čeká další infarkt.  Místo Hunday Akcent pro nás mají připraveného Getze. Chvíli se zkoušíme dohadovat, ale není co naplat, dle australský půjčoven, tyto dvě auta patří do stejné kategorie a jiné auto pro nás nemají. Vzhledem k tomu, že už máme auto z Prahy zaplacené, nám nezbývá nic jiného než sebrat klíčky a vypadnout. Pomalu propadám zoufalství, do takhle malého auto se přece ve třech a s naší bagáží, nemůžeme narvat. Našemu krajně naštvanému rozpoložení nepomůže ani šíleně hustá doprava skrz špičku v Sydney. Naštěstí dorážíme na Manly v pořádku a tam už padám Verunce do náruče s pláčem – ulítlo nám letadlo, přišli jsme o fotky a dostali nákupní tašku místo auta. Verča, optimista každým coulem, vytahuje slivovici s tím, že to nějak zvládneme. Po slivovici nás ještě vezme se svými přáteli na pizzu. Skočíme tedy ještě na velký nákup, který si před barák dovezeme v košíku, ráno ho uklidí speciální četa (standardní způsob jak se na Manly nakupuje, s vozíkem hezky a před barák a nechat ho tam), pozjistíme parkování, zajistíme zaplacení poplatků za průjezd Sydney a sbalíme veškeré potřebné vybavení – přeci jen nás čeká 14ti denní cesta. Do postele padáme kolem půlnoci.

Melbourne (18.12.2011)

Na promenádě Southbank

Parkovací značka

Po docela stresující situaci na letišti v Sydney, jsme konečně v Melbourne. Půjčení zarezervovaného auta proběhlo v pořádku, půjčovna byla kousek od letištní haly. S navigací a mapou v ruce se pomaloučku prokousáváme Melbournskou dopravou. Kája poprvé řídí vlevo, a mimo to, že si neustále pobrukuje: „Drž se vlevo!“ vypadá relativně v klidu. Hotel nacházíme jednoduše, jen místo na parkování musíme konzultovat s místní policejní hlídkou. Máme štěstí, dnes už je pozdě a zítra je neděle, tudíž parkujeme úplně zadarmo. Pokoj je opět pěkný a čistý. Sice už je po desáté, ale ještě jsme nejedli, vyrážíme tedy na malou véču a spát.

Ráno se budíme docela brzo a jdeme se nadlábnout hotelovou snídaní. Jako správní čecháčci sbalíme pár marmeládiček na zítra na ráno. Pobalíme kufry (zanecháme v recepci) a razíme na prohlídku města. Zjišťujeme, že poloha hotelu je úplně ideální, takže se obejdeme bez dopravních prostředků. Jako první prohlížíme Flinders Street Railway Station – místní nádraží, pokračujeme kolem Federation Square a přes most na Southbank promenádu, dále do Kingsdomain Garden a přes botanickou zahradu, kde jsme zahlédli Goverment House, k památníku Shrine of Remembrance. Přesouváme se zpět na hlavní obchodní třídu, míjíme Partlament a dostáváme se k úžasným Queen Victoria Markets – trhům. Kolem třetí hodiny se dostáváme zpět k autu, ověšeni taškami s ovocem a sýry a vydáváme se směr Great Ocean Road.

Kings Garden

Pohled na Melbourne

Pohled z Shrine of Rememb.

Kings Garden

Jako první přespávací místo jsme vybrali městečko Torquay. Chviličku hledáme kemp, ale nakonec vjíždíme do krásného kempu přímo na pobřeží. Stavíme stan, což nám dost ztěžuje silný vítr, vypadá to, že se něco žene. Vybalíme naše zásoby, navečeříme se, projdeme si městečko a vracíme se spát. 

Snídaně

Snídaně v kempu

Pláž v Torquay

O prvním prohrání

Přijel autobus, koupili jsme si jízdenky na letiště v ceně pražských celodenních a začali jsme z autobusáka tahat rozumy, jestlipak autobus vůbec jede na terminál pro vnitrostátní lety. No, Verča zněj tu informaci nakonec vytáhla, ale dalo to trošku práci. Zastávka je až za mezinárodním terminálem. Při kontrole, zda opravdu letíme z vnitrostátního terminálu Verunka dnes podruhé přišla s dobrou zprávou. Na zadní straně letenky, je mimochodem napsáno, že přepážka zavírá striktně 45 minut před plánovaným časem odletu. To stihnem. Autobus pluje městem jako nůž máslem, všude zelená. Míjíme mezinárodní terminál a času je už tak akorát na doběhnutí k přepážce. Objíždíme celé letiště, pak celý terminál, míjíme terminál T2 ze kterého odlétáme a suneme se pomalu letištní zácpou k terminálu T3. Konečně vybíháme z autobusu a začíná maraton o jednom kufru a třech lidech. Terminál T3 to skutečně není, paní od Qantasu nám radí kudy do T2, letíme přes parkoviště, haly a tunely a konečně se dostáváme do odletové haly správného terminálu T2. Přepážek mraky, žádná od naší společnosti, hledáme, pátráme, sjíždíme informační cedule, ptáme se lidí. Když konečně nacházíme správné přepážky, jsou skutečně zavřené, co zavřené, nikdo za nimi není. 43 minut před odletem, ani noha.

U jiných přepážek krčí rameny, sekuriťák nám říká, že nemá problém nás pustit dál směrem k odletům i bez palubního lístku. S naším maxikufrem vážícím 20 kg to asi nebude ono. Mezitím zjišťujeme, že naše jediná šance, je doběhnout ke stojánce letedla a pokusit se ukecat tam zaměstnance aerolinek, aby nás ještě zapsali na let. Obsluha rentgenu vytřeští oči na obrovský kufr a přichází obligátní otázka: „Nějaké tekutiny, zakázané předměty?“ Samozřejmě vědomě lžu a kroutím hlavou a rvu kufr skrz rentgen, kam se na chlup přesně vejde. Neprošlo to, ale za pokus to stálo. Akorát batoh, notebook a foťák už prošly. Kufr nechávám svému osudu a procházím detekčním rámem s úmyslem běžet na stojánku. „Pane, to tu nemůžete nechat!“ Odbíhám navlečený do batohu, brašny s foťákem a notebookem v ruce směr stojánka 58. Jaká by to byla sranda, kdyby to nebyla ta úplně nejvzdálenější stojánka ze všech. Na konci svých sil dobíhám do cíle dnešního maratonu, abych pak 5 minut čekal, než se vůbec někdo od aerolinek objeví. Bez šance, kromě pláče jsem zkusil všechno, bez efektu, slečna pro nás nemůže nic udělat - naše první prohrání, aneb jak nám uletělo letadlo, když na palubě nebyl ještě ani jeden pasažér!!

Cestou zpátky už nemělo cenu spěchat, holky mezitím odlehčily kufr o zakázané předměty, ale já už byl jen poslem špatných zpráv. Od teď to už byla jen mizérie a trápení, notebook nám stávkoval, internet na letišti jsme rozcházeli čtvrt hodiny, abychom po dlouhém hledání zjistili, že letenky buď nejsou, nebo stojí balík. S protaženými obličeji jsme začali objednávat letenky od konkurence za majlant, než jsme zadali údaje a pořádně vše rozmysleli, byly vyprodané. Když dnes neodletíme, propadne nám bez náhrady zaplacený hotel v Melbourne a sice nezávazná, ale cenově výhodná rezervace na půjčení auta. Nic naplat, poletíme až v osm večer. Těsně před objednáním Verča vystála frontu na teď již opět otevřené přepážce našich aerolinek. S potěšením jsme zjistili, že ačkoliv letenka na příští let už se koupit nedá, za malý bakšiš (půl majlant) nás na tento let přebookují a my poletíme – naše druhá výhra, 2:1. Pas byl(!) potřeba, ale klaplo to, kufřík o váze 19,7 kg z 20kg povolených zajel do třídírny zavazadel, my se rozloučili s Verčou a šli na kávičku k odletům.

O prvním vyhrání

Pohled z úžasné pláže v Manly

Manly

Ráno nás Verča překvapila vynikající snídaní v místním zdravém stylu (celozrnný toustový chleba s máslíčkem, avokádem a tuňákem). Krásně jsme se nadlábli a užili si první ráno v Austrálii. Nebylo by to pravé australské ráno bez procházky po zalidněné slunečné pláži plné surfařů. A to všechno uprostřed prosince prosím. Po prvním kilometru procházky na pláži, jsme se cítili báječně, ale povinnosti volaly a tak jsme zašli na centrum života Manly, třídu Corso, kde jsme chvíli korzovali a hledali, kde bychom nakoupili některé zbytečnosti jako například: sprchový gel, kapesníčky, zubní pastu, atd. Po vyplenění místního „vše za …“ a potravin jsme odcházeli s pár zbytečnostmi, zabijákem havěti ve spreji a neobyčejně dobrým mangem zpátky domů.
 

Opera z profilu

Opera ve dne

 Oběd ze včera do nás zahučel stejně rychle jako naposled a blížila se hodina stanovená pro odjezd směr letiště. Začali jsme balit nezbytné harampádí do jednoho kufru a dvou příručních zavazadel. Proč jen jeden kufr? No protože to mělo stačit a další kufr je samozřejmě za další příplatek. Příplatky se v Austrálii žije, tak si penízky necháme na jiné, třeba důležitější. No ale teď už nás fakticky tlačil čas, rychle jsme všechno naházeli do baťohů, čapli kufr a šli svižnou chůzí směrem k Ferry, naší oblíbené lodičce. Ferry jsme s přehledem stihli a tak jsme si libovali, jak nám to všechno klape. Já jsem si krásně přímo z horní paluby fotil s objektivem půjčeným od Vládi a holky se nechaly ovívat oceánským větrem a čerpaly energii ze sluníčka. Pokecali jsme s místním pánem, který nám řekl některé zajímavé informace ze života v Sydney, především nám vyprávěl, jaké šílenství bude na Boxing day a hlavně na silvestra.

Vystoupili jsme z Ferry a opět svižnou chůzí jsme si to namířili k automatům na lístky a do „ metra“ na vlak. Na přestupní stanici nám o chvilinku ujel vlak a tak při desetiminutovém čekání na další měla Verunka spoustu času sundat si batoh, prohrábnout si jeho kapsy a při pohledu na svůj pas, ležérně prohlásit: „Kájo, máš pas viď?“ ŠOK, krve by se ve mně nedořezal, prohledal jsem celý batoh, obzvláště místo kde pas obvykle mám – NIC. Obrovský kufr plný harampádí – NIC. Značně rozladěn, jsme rozhodl, že vracet se je nesmysl, nemohli jsme to stihnout, a tak jsme pokračovali v cestě na letiště a uklidňovali se, že to třeba zvládneme na občanku, řidičák, mezinárodní řidičák, kreditku nebo všechno najednou, jde přece jen pouze o místní let, neměl by to být problém. Verče chodili podpůrné smsky, že pas není třeba, že stačí český řidičák.

Před vystoupením z vlaku jsem batoh cvičně ještě dvakrát prohledal – NIC. Na autobusové zastávce, kde jsme čekali na spoj přímo na letiště, jsme zjistili, že čas docela utíká a že na letiště přijedeme asi tak 45 minut před plánovaným odletem. Žádný zázrak, ale času mraky. Prohlížím baťoh se slovy, že takovej debil co si nevezme pas, přeci bejt nemůžu. Kapsa kde obvykle pas bývá – A on tam je! Jupíí, máme pas, nemůže se nám nic stát, dnešní první vyhrání!!

Na skok v Soulu a první zážitky ze Sydney

Let jsme zvládli docela v pořádku. Po přistání v Soulu a vyzvednutí zavazadel, jsme se pustili do hledání našeho hotelu. Měl se nacházet zhruba kilometr od letiště -  tedy ne že by se tam nenacházel, jen ho jaksi někdo zapomněl označit – v těch mínus šesti jsme ho hledali asi hodinu a nebýt pár rad místních, tak ho ani nenajdeme. On to vlastně ani nebyl moc hotel, spíše jen pronajímané pokoje v komerční budově, ale místnost byla krásně velká, prostorná, čistá a dokonce s kuchyňkou. Tenhle výběr přenocování se povedl.

Vánoční stromeček Soul

Díky hledání pokoje, malé sváče a sbírání informací, jak se dostat do centra Soulu, jsme nabrali malé zpoždění. Do centra jsme dorazili někdy kolem osmé večer. Nutno podotknout, že jen cesta z letiště do Soulu je na hodinu a čtvrt. Co se týče příprav na Soul, tak kromě zajištěného ubytka nebylo nic - neměli jsme ani mapu. Pokud jsme nechtěli zmrznout, museli jsme vyrazit. Strávili jsme tam něco málo přes dvě hodiny a dojmy? Velice rušné město plné neuvěřitelně osvětlených mrakodrapů, na každém rohu prapodivný stánek, 6ti proudé silnice, přes které nejsou přechody (v centru města) a zvláštní Korejci v rouškách (vysvětlení se nám nepodařilo zjistit). Doufáme, že se nám při zpáteční cestě podaří dostat do Soulu za světla a v otvírací době paláců. Na jeden jsme tam už narazili, ale bohužel už bylo moc pozdě, abychom mohli jít dovnitř.

Palác v Soulu

Cestu zpět na letiště jsem neusnula snad jen proto, jak jsem se klepala zimou (přeci jen, když jsme opouštěli Prahu, bylo skoro 10°C). Zapadli jsme do sprchy a šli rovnou spát, bylo po dvanácté hodině a vstávali jsme v pět. Ráno jsme si v mimimarketu koupili maličkou snídani a vydali se na letiště nalodit.

Kájova snídaně

Moje snídaně

Let do Sydney probíhal velice podobně, letadlo bylo poloprázdné, jen těch dalších 10 hodin letu už jsme zvládali hůře, únava už hrála své a byli jsme celí rozlámaní. Snídaně v letadle v podobně corn-flaků byla úžasná (co doslat Kája jako pravou Korejskou snídaní snad ani nebudu moc popisovat – odporně vyhlížející bílá hmota).  V osm večer jsme konečně přistáli v Sydney. Vzhledem k tomu, že jsme přiznali dovoz nějaké jídla, tak jsme strávili pár minut v karanténní zóně, kde si nás očichal roztomilý bígl, Kájouškův batůžek mu moc voněl, ale protože neštěkal, tak nás nechali projít.

Verunka už náš čekala na letišti (čekala nás z jiné strany, tak si nás ani nevšimla), proběhlo velké přivítání a vyrazili jsme na cestu. Verča jako správná hostitel pro nás měla připravenou svačinu a pití. Cesta z letiště na Manly, nám zabrala skoro dvě hodin, jeli jsme autobusem, dvakrát vlakem a nakonec ferrynkou – úžasná lodička, seděli jsme na zádi venku a 30 minut pozorovali noční Sydney. K Verče už jsme dorazili notně znaveni, přivítali se s její spolubydlící Lucou, navečeřeli se (Verunka už dokonce i vaří) a padli do postele. Cestování to bylo náročné, ale v pořádku jsme to zvládli a konečně jsem na místě.

Vítání s Verunkou

Noční Opera v Sydney

Let do Soulu s Korean Air

I přes naše hektické balení a cestu přes ucpanou Prahu jsme se na letiště dostali včas. Při vstupu do letadla jsme každý na svém sedadle našli hromádku zajímavých věcí: láhev s vodou, polštář, deku, kartáček s pastou a papírové papuče - na ty jsem z počátku hleděla trochu nedůvěřivě, ale jak super nakonec bylo strávit 10 hodin letu v bačkorách:) Celá hromádka pro mě představovala příjemné překvapení a nadšení z ní mi vydrželo minimálně polovinu letu.

Korean Air vs. ČSA

Boeing 777 - 200

Chvíli po vzletu letadla jsme všichni dostali vlhčený ubrousek na osvěžení (já myslela, že abychom se měli do čeho utřít po jídle). Většina cestujících ho tedy použila a letuška během pár minut vybrala zpět použité. O chvíli později nám byly rozdány pytlíčky buráků pražených v medu a následně nealko nápoje. Nutno podotknout, že to vše proběhlo během prvních 30ti minut letu (já stále měla údivem otevřenou pusu).

Za dalších 30 minut se rozdávala večeře, výběr ze tří chodů: dušené hovězí, vepřové a místní tzv. dušená rýže. Já přízemně zůstala u dušeného vepřového na mrkvi s rýží (za to se dvěma sklenkami dobrého bílého). Kája jako pravý odvážlivec dostal několik mističek s návodem jak „uvařit“, které po smíchání tvořily Korejskou specialitu. K večeři nám byla nabídnuta ještě káva a čaj a následně letušky vše sklidily.

Kájouškova večeře :)

Moje okouzlení z návštěvy letadlové toalety asi nebudu moc rozepisovat, ale nikdy bych neřekla, že mohou překonat toalety některých lepších hotelů (jít tam s foťákem mi bylo trapné ).
Zhruba v půl jedenácté nám zhasli světla a my se pokusili usnout. Spaní v letadle není moje silná stránka, pokud se nenacházím v poloze vleže, tak nemám šanci. Kája s tím problém neměl, stejně jako můj chrápající soused.

Po zhruba třech hodinkách spánku mě probudilo rozsvícení světel – letušky rozdávaly horké, napařené ručníky na osvěžení, opět nabídli nealko nápoje a po našem probrání se podávala snídaně. Tentokrát jsem nerozuměla ani slovu, tak jsem se opičila po Kájovi, na stolečku se nám objevila vaječná omeleta s brambůrkami a ovoce (Kája brblal, raději by ochutnal tu podivně vyhlížející hmotu, co si vybral soused).

Celý let – 9,5 hod – mi utekl velice rychle, pohybovali jsme se průměrně 1000 km/h a uletěli přes 9tis km.

Svatební cesta

Kdyby mi někdo před 2 lety řekl, že se jednou podívám do Austrálie, asi bych si zaklepala na čelo. Kdyby tvrdil, že tam strávím měsíc, řekla bych si, že mu přeskočilo. Přesto za tři dny odlétáme a já začínám být krajně nervózní. Mimo to, jak mě všichni straší pavouky velikosti jídelního talíře, kteří se na mě budou vrhat na každém rohu, mám pocit, že nemáme nic připravené, naplánované a už vůbec ne sbalené. A že lidi jako jsem já a moje drahá polovička tu cestu vlastně nemůžou ani přežít.

Je zvláštní, že jsme se oba s Kájou chtěli vždycky podívat někam dál, jen na to pořád nebyla ta vhodná doba. Nejdřív jsme oba studovali a byli bez peněz, pak už jsem studovala jen já, ale zas já to brala moc vážně, a když už jsem nestudovala ani já, tak jsem byla nově v práci a dovolená by byl problém.

První nakousnutí přišlo asi ve chvíli, kdy přisel Kája s tím, že pojede na 14 dní s klukama do Las Vegas. To jsem si řekla tak to teda ne, on si pojede do Ameriky a já se v létě podívám tak maximálně do Chorvatska. Tak jsme se tak pomalu začali bavit (moje podmínka jeho odjezdu do LV) o tom, jet společně na velkou dovolenou. Trošku jsme o tom začali víc mluvit, ale přišla nám do toho svatba :) Naštěstí naše. Plánování nás natolik vyčerpalo, že jsme si řekli, že svatební cestu odložíme až na zimu. Moje představa líbánek byly bělostné pláže na Maledivách či exotický pobyt na lodi v Karibiku. Překvapivě jedeme do Austrálie, kde zrovna žije naše velkááá kamarádka Verča. Vzhledem k tomu, že ani já ani Kája nejsme žádní velcí dobrodruzi, uvidíme, jestli to byl dobrý nápad.

Jak jsem řekla, už ve středu odlétáme, máme zajištěné víza, letenky do Sydney, něco málo představu o tom, kam v Austrálii vyrazíme a zajištěny vnitrostátní letenky. Zbývá vyměnit peníze, zajistit pojištění, dokoupit pár drobností a to hlavní sbalit si.

Vzhledem k našim plánům po Austrálii stanovat a váhovému omezení 20kg na osobu si toho sebou ani moc nevezmeme. Dva spacáky, dvě karimatky, stan a můj speciální ortopedický polštář přeci jen zabere místa víc než dost. Zbývá tedy jeden kufr - nad tím co do něj, jsem se raději ještě moc nezamýšlím.

Balení není moje silná stránka. Tak jsem na to zvědavá. Každopádně vám dám vědět, jak to dopadlo. Až příště zase budeme psát, bůh ví kde nám bude konec. A třeba už budeme mít nějakou tu fotečku. Tak nám držte palce, ať to všechno zvládneme a nikde se neztratíme.