Den desátý, jedenáctý a dvanáctý: Las Vegas

Čtvrtek, Pátek, Sobota 30. října - 2. listopadu -  LasVegas

                                               Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas!!!

Den devátý: Grand Canyon

 Středa 30. října - Tusayan

Raní pohled do Grand Canyonu

Vstáváme v pět třicet. Nedá se říct, že bych poslední hodinu před budíčkem spala. Jsem nervózní. Jestli to zvládnu a jestli nám bude přát počasí. Rovnou ženu Káju ať mrkne na počasí – předpoklad teploty se zvedl na osm stupňů. Uff padá mi kámen ze srdce a už trošku optimističtěji balím batůžky (i když vlastně pořád nejsem úplně přesvědčená, zda to chci jít ;) Plánované tílečko nahrazuju termo mikinou a zimní bundou, místo Daylonga beru Pizbuina a nahazuju batoh plný jídla a vody, Kája nahazuje batoh plný vody a foťáku a podle plánu přesně v šest otevíráme dveře ven. Buummm!! Venku chumelí!!!! No to snad není možné.. už jsme tady byli skoro ve třech tisících a fotili se v tričku a tady sněží jako na Vánoce. Už je i vrstva na autech. OK místo slunečních brýlí bereme ještě kulicha. Naprosto převálcovaná nasedám do auta, tma jako v pytli, nebe úplně černé a na silnici koleje. 

Vyrážíme

Zaražení dorážíme do Grand Canyon Village a Kája mě s úspěšným ignorováním mých vět typu: „Co budeme dělat? V tomhle přece nemůžeme nikam jít. Dyť to se přeci může během dne ještě zhoršit!“ vleče ke stanici shuttle busů a oproti předpokladu stíháme odjezd už v 6:30. Na výchozí stanici pro trasu South Kaibab Trail vystupujeme jediní a ve dveřích se na mě ještě řidič nevěřícně otáčí a říká: „Buďte prosím opatrní!“ Nevím, jestli ještě stihl zahlédnout tu hrůzu v mých očích ;) Míjíme výstražné tabule o upozornění, že nahoru a dolu to není jednodenní výlet, kde mě Kája raději ani nenechá zpomalit a vrháme se neohroženě za větru, zimy a sněhu dolu do hlubin kaňonu. 

První společná - ještě kosa

Začíná se dělat hezky

Pomalu klesáme

Klesání je hodně prudké a točí se v krátkých serpentýnách. Naštěstí to ani tak moc neklouže, protože cesta je převážně prašná. Doháníme skupinku cestovatelů a já se v první chvíli uklidím – nejsme jediní blázni. Pak si všimnu, že na zádech nesou krosnu a karimatky. Hmm.. ty to nebudou dávat za jeden den. Během hodiny přestává sněžit a obloha se vyjasňuje. Ale v tu chvíli je mi to jedno – jsem už naprosto oslněná Grand Canyonem. Vidět před sebou rozestupující se propast do hlubin je prostě nepopsatelné. Pořád máte pocit, že za touhle zatáčkou už musíte být dole a ono se před vámi objeví další a další klesání. Kája brzdí moje nasazené tempo. Čeká nás toho dnes ještě hodně a navíc cesta dolu je dost náročná a Káju začínají zlobit kolena. Trochu neochotně, ale přeci měníme batohy, abych měla těžší zátěž já. 

Most přes Colorado

Most přes Colorado

Když konečně po třech a půl hodinách přecházíme most přes řeku Colorado jsme už oba rádi, že máme klesání za sebou (omyl). Na chvíli vypustím obavy o zpáteční cestě a užívám první úspěch. Sedáme si a vyndáváme první svačinu. Sluníčko nám pere do zad a jsme nadšení. Raději se ale moc nezdržujeme, za prvé nechceme se rozsedět a za druhé tohle byl přeci jen začátek. Zhruba někde tady z mého drahého manžílka vypadne: „Tyy joo.. my to za ten jeden den asi vážně dáme.“ A já: „Jak asi, ty vole dyť nemáme jinou možnost, když už jsme dole.“ A ten poklad: „No to jo, ale moc jsem tomu nevěřil.“ Měla bych mít svatozář :D Asi deset minut jdeme po rovince než se napojíme na cestu vedoucí nahoru – Bright Angel Trail. Konečně je mi teplo, že poprvé sundavám bundu a půl hodinky pozvolna stoupáme a obcházíme útes, aby se před námi otevřelo půl hodinkové klesání. To už je vidět, že Kája nedává. Že je to zlé poznám, když se nebrání a předává mi svůj batoh. Nesu tedy oba. Naštěstí (to je trochu sporné) tohle klesání je poslední. Nadšení z toho, že nejdu z kopce mi vydrží tak dvě hodiny. Ale abych byla upřímná, utěšuji se tím i v nekritičtějších chvílích výstupu ;) 

Celou cestu nahoru bych rozdělila na několik částí. První, kdy jsme byli ještě plní síly k odpočívadlu Indian Garden (jediný zdroj vody na téhle trase) stoupání sem bylo už docela prudké, ale nohy ještě neprotestovaly. Doplnili jsme vodu, já oblepila první puchýř a už trochu unavení jsme vyrazili dál. Překonávali jsme jeden výškový metr za druhým a začalo se ochlazovat tak, že jsem na konci druhého úseku – odpočívadlo na třetí míli (bez vody) oblékala zimní bundu. Tenhle úsek už vůbec nebyl lehký. Pomalu jsem přestala být nadšená z krajiny a neotáčela se za každou zatáčkou, abych se podívala kolik je toho za námi. Cestou k odpočívadlu na 1,5té míli jsem už funěla a měla toho plné zuby. Ochotně jsem přendávala vodu ke Kájovi a už ani nechtěla zastavovat na focení. Poslední část.. ta míle a půl to už pro mě bylo jenom peklo. Připadala jsem si jak ta mula (kterých jsme potkávali na cestě plno), jen zatnou zuby a mechanicky dělat krok za krokem. Tady to na rozdíl od cesty dolu vypadalo, že to snad nikdy neskončí. A kouzelná formulka: „Buď ráda, že to není z kopce,“ nějak přestala fungovat ;) Naštěstí stejně tak jako vše ostatní, i ten kopec jednou skončil a my se vyloupli na vrcholu a jen se tiše kochali tím, co máme za sebou. Ještě stále svítilo sluníčko, ale už zase byli jen tři stupně nad nulou. Po pěti hodinách v autě při přejezdu do Las Vegas jsme pak nebyli schopní vystoupit ani z auta.  A ještě dnes, tři dny pro mám problém sejít ze schodů ;) 

Cesta dolu, pořád zima

Konečně dole

Tomášovo místo :D

Řeka Colorado

Přidat popisek

Byli jsme na dně

Už jdeme nahoru

;)

NAHOŘE!!

Trocha informací:

Cesta dolu: South Kaibab Trail (bez zdroje pitné vody)

Cesta nahoru: Bright Angel Trail (voda pouze v Indian Garden)

Celková trasa: cca 27 km

Převýšení: 1600m (jednou dolu a jednou nahoru :D )

Čas: 9,5 hod

Kondička: Nulová ;)

Den osmý: Lake Powell a Antelope Canyon

Úterý 29. října - Page

Je zhruba deset večer a my jsme ubytovaní v krásném motelu kousek za vstupem do Grand Canyonu. Hlavou se mi honí, co vše se dneska událo, ale tak nějak mi myšlenky nabourávají obavy ohledně zítřejšího programu. Venku je teď něco málo pod nulou, předpověď na zítra je tady v 2,5 tis metrech mínus dva až plus tři. Straší i se sněžením. Jestli jsem měla obavy o počasí v GC tak ohledně toho, že se tu uvaříme a jednodenní sestup a výstup odpískáme kuli nedostatku vody a vedru. A najednou hrozí to, že je vlastně pěkná kosa. Naplánovaný budíček máme na půl šestou, jsem zvědavá, co z toho bude. Sendviče jsou namazané v lednici, voda je připravená v baťůžcích a trasa nastudovaná. Tak nám držte palce, ať počasí nezlobí. 

Teď maličko k tomu co máme dnes za sebou. V oblasti jezera Powell jsme se ocitli vlastně docela náhodou, když jsem kuli nedostatku času zrušila Archers a Monument Valley a město Page je prostě napůl cesty mezi Bryce Canyonem a Grand Canyonem. Takhle zastávka byla ale nakonec velice obohacující. Ráno jsme se znovu vrátili na přehradu. Pokochali se pohledem na jezero Powell, zastavili na vyhlídce na „Podkovu“ a nakonec se vydali do Indiánské rezervace na Antelepoe Canyon. Vodou vymletá skaliska pod zemí. V létě se zde otočí kolem 5 tis turistů za den. My měli prohlídku ve 4 :D Řekněme, že jsme prostě měli jednou štěstí. Oběd výjimečně zvládáme v Mexické restauraci. Když si odskočím na wc před 4 hod přejezdem, za dveřma na mě vybafne čarodějnice a popravdě mám co dělat abych to nepustila do gatí ;) No posuďte sami a to prosím ta ježibaba něco hulákala :D Přejezd je takto dlouhý protože nás překvapila uzavřená hlavní silnice. Výjimečně nabývám sebevědomí a sedám si za volant. 

Těch 150 mil odřídím sama až k motelu. Když pominu malé faux pas s dálkovýma světlama (chudák protijedoucí si musel myslet, že jsem asi labilní), tak to šlo vlastně docela dobře. No možná ještě okamžik, kdy odcházíme od auta a Kája říká ještě zatrub. Já se samozřejmě chytám a hned troubím a on: „Veru já myslel jako abys zamkla.“ No ehmm.. zjevně se tak nechytám ;) (je pro vysvětlení to auto při zamykání vždy krátce zatroubí). V hotýlku ještě využíváme luxusní vířivky, které má snad 35 stupňů. Taková by bodla i zítra ;) Dobrou noc..

Den sedmý: Bryce Canyon National Park

Pondělí 28. října - Bryce Canyon City

 

Rainbow point

Cesta do/z kaňonu

Vypadá to, že jsme se na časový posun adaptovali a já konečně spím normálně ;) Ráno nijak nechvátáme, protože jsme ubytovaní víceméně před bránou do Bryce Canyonu. Máme docela štěstí, protože do konce září se tu dá pohybovat opět jen shuttle busem a oproti Zion parku pro to zde nejsou nejlepší podmínky. Je hrozná zima necelé 4°C a fouká neuvěřitelný vítr. Jedeme až na konec národního parku s tím, že zastavovat na vyhlídkách budeme po cestě zpět. Rainbow point je krásná vyhlídka, ale maličko to kazí vítr zakusující se do tváře. Rozhodneme se schovat do lesa a dát krátkou procházku, alespoň protáhneme ztuhlé nohy ze včerejška. Procházka je to pěkná do té doby, než mě Kája upozorní na výstražnou ceduli o medvědech. Pak už jen vyskakuju hrůzou u každé veverky ;) Naštěstí procházku zvládneme pouze ve dvou ;) Bryce Canyon je nádherný, ale trochu nás mrzí jeho nedotknutelnost (respektive vidět ho jen z vyhlídky), proto se rozhodneme (i přes náš plán dát odpočinout nohám) sestoupit dolů do kaňonu. Je to docela krátká procházka, ale založena na velice prudkém sestupu a velice strmém výstupu. Každopádně stojí za to. Koukat se na ta červená skaliska zespoda je prostě nezapomenutelné. Mimochodem znovu oceňuji Kájovu vlastnost pořád něco ztrácet, zvlášť ve chvíli, kdy vidím staříčka drápat se nahoru se stativem ;)

Bridge point

Na odjezdu z kaňonu se začne zatahovat a vlastně celou cestu k jezeru Powell nás doprovází déšť. Pěkně se udělá zhruba při vjezdu do Arizony. Zastavíme na první vyhlídce u Lone Rock u jezera Powell a pokocháme se přejezdem přes Glen Canyon Dam (přehrada) a přijíždíme do městečka Page, kde jsme dnes ubytovaní. Protože jsme byli zase bez oběda a je sedm večer, tak naše první cesta vede do první restaurace vedle motýlku – Indicko Thajská restaurace. Naprosto exklusivní volba. Nádlábneme se k prasknutí a vracíme se na pokoj, kde nám ke spánku dopomůžou dnes koupené, moje oblíbené Cider píva :D

Sestup do kaňonu

Výhled na Rainbow point

Bryce Canyon

Den šestý: Zion National Park

Neděle 27. října - Springdale

Na té cestě dole jsme začínali

Budí mě pocit příjemného vyspání. Mrknu se na hodinky a jímá mě hrůza. To už je devět!! Já která se tu budím v pět ráno chrápu do desíti? Budím Káju, připravuji snídaní a rychle balím. Dnes máme v plánu Zion. Po parku není dovoleno se pohybovat svým autem, tak parkujeme a sedáme na shuttle bus, který jezdí ke všem výchozím bodům. Vystupujeme na konečné stanici Temple of Sinawava, kde uděláme krátkou asi tříkilometrovou procházku podél řeky Virgin. Je tu docela rušno. Během cesty se rozhodneme, že projít si jen údolí není ono a zkusíme nějaký výškový trail. 

Scout Look

Vybíráme Angels Landing. Tak teď jen něco málo co o ní říká náš průvodce: „Vstaňte brzy a podrobte svá stehna tomu nejstrašnějšímu testu při výstupu na skálu Angels Landing. Tato náročná čtyřhodinová túra není jen výzvou pro vaši fyzičku, ale i pro vaši psychiku, zejména máte-li strach z výšek. Hodně lidí výstup vzdá v momentě, kdy před sebou vidí úzké sedlo, které se musí přejít – je místy široké jen 1,5 metru a skalní stěna padá na obě strany na dno kaňonu do hloubky 300 metrů.“ No tak asi tak. S mírnou obavou doplníme vodu a vydáváme se po značené stezce, které začne pozvolna, ale vytrvale stoupat. Když nastupuje strmé stoupaní dlouhými serpentinami na vrchol stěny kaňonu, začínáme už pěkně odfukovat. Upřímně jsem ráda, že batoh nese Kája: :) Na první vrchol a vyhlídku Scout Look nás dovede 21 krátkých a prudkých serpentin. Ani se tu moc nerozhlížíme a omylem (moji chybou) vyrážíme dál horší a náročnější cestou. Stoupáme dál na vrchol velice strmými úseky a na většině míst se jistíme pomocí přivrtaných řetězů. Já už se raději koukám jenom pod nohy. Když se vyškrábeme na vrchol (u mě dost výstižné – některé části jsem lezla po čtyřech) tak si doslova sedáme na p…… Výhled je neuvěřitelný. A když člověk vidí, odkud se sem vlastně vydrápal. Prostě paráda. 

Finále na Angel Landing

Finále na Angel Landing

Cesta dolu je možná ještě náročnější. Přebírám od Káji batoh alespoň na cestu dolu a po překonání nejstrmějších míst jsem dole coby dup. Takže trénink na Grand Canyon splněn :D K autu dorážíme někdy ve čtyři odpoledne (bez oběda) a slibujeme si jak si cestou zastavíme na pravý americký steak. Bohužel těch 100 mil nepotkáme jediné větší město natož restauraci. Nevadí, najíme se v motýlku. Po checkinu rovnou vyrážíme do restaurace, na stůl tu před námi čeká fronta tak 30 lidí. Pfff.. V krámku kupujeme mražený polotovar, pivko a chipsy a jdeme na pokoj. Před spaním ještě vyzkoušíme příjemný vnitřní bazén.