Snad poprvé vstávám úplně na pohodu s tím, že není kam spěchat. Na takovou pohodu, že se mi daří vylít celý právě uvařený čaj. Aaa jsem nemehlo. Vyrážíme snad nejpozději co se nám kdy podařilo, ale vzhledem k tomu, že nás čeká jen přejezd tak i Bobáci vypadají v klidu. Navigace nám to počítá na nějakých 5 hodin cesty. Vypadá to dost, ale překvapivě nám to pěkně utíká. Jsme příjemně naladění. Drží se v nás dojmy z hor a mě se vybavují okamžiky, které jsem vám ještě nezmínila. Jako třeba když nás v v Refugi Colomina ruší rachtající frantík tak, až to Jája nevydrží a podává mu čelovku. Frantík s vděkem pronese: Merci becaupe (merci bokuu). A Marek na to: Jájooo on ti řek díy bobkuuuu. No chlámeme se tomu jako malý děti. Mě ještě napadají okamžiky jako, když nám v horách dojde voda a místo u ofiko pramene musíme nabrat vyloženě z potoka. Jája si nechá nakapat ze skály z čůrku co stéká po mechu. To já nedám. Jdu kousek vejš, kde aspoň voda stéká po skále. Ne že by ta moje voda cestou nepotkala mech, ale je třeba ten mozek trochu oblbnout :) A vyhnout se tak psychicky způsobeným střevním problémům :)
 |
| Večerní popíjení |
Takže cesta nám krásně utíká, smějeme se co to jde. Děláme jednu přestávku na nákup (někdo menší někdo větší, že Bobáci). A velice příjemně přijíždíme k pobřeží Španělska. Vyhýbáme se většímu městu San Sebastián a po pobřežní cestičce projíždíme přes přístavní městečko Getária až do našeho kempu Itxaspe, který je situován na skalním útesu s výhledem na moře. Vytahujeme železné zásoby francouzských a španělských vín a večer pokračuje ve stejně příjemném a vysmátém duchu jako celá cesta.
Žádné komentáře:
Okomentovat