Den osmý: Lake Powell a Antelope Canyon

Úterý 29. října - Page

Je zhruba deset večer a my jsme ubytovaní v krásném motelu kousek za vstupem do Grand Canyonu. Hlavou se mi honí, co vše se dneska událo, ale tak nějak mi myšlenky nabourávají obavy ohledně zítřejšího programu. Venku je teď něco málo pod nulou, předpověď na zítra je tady v 2,5 tis metrech mínus dva až plus tři. Straší i se sněžením. Jestli jsem měla obavy o počasí v GC tak ohledně toho, že se tu uvaříme a jednodenní sestup a výstup odpískáme kuli nedostatku vody a vedru. A najednou hrozí to, že je vlastně pěkná kosa. Naplánovaný budíček máme na půl šestou, jsem zvědavá, co z toho bude. Sendviče jsou namazané v lednici, voda je připravená v baťůžcích a trasa nastudovaná. Tak nám držte palce, ať počasí nezlobí. 

Teď maličko k tomu co máme dnes za sebou. V oblasti jezera Powell jsme se ocitli vlastně docela náhodou, když jsem kuli nedostatku času zrušila Archers a Monument Valley a město Page je prostě napůl cesty mezi Bryce Canyonem a Grand Canyonem. Takhle zastávka byla ale nakonec velice obohacující. Ráno jsme se znovu vrátili na přehradu. Pokochali se pohledem na jezero Powell, zastavili na vyhlídce na „Podkovu“ a nakonec se vydali do Indiánské rezervace na Antelepoe Canyon. Vodou vymletá skaliska pod zemí. V létě se zde otočí kolem 5 tis turistů za den. My měli prohlídku ve 4 :D Řekněme, že jsme prostě měli jednou štěstí. Oběd výjimečně zvládáme v Mexické restauraci. Když si odskočím na wc před 4 hod přejezdem, za dveřma na mě vybafne čarodějnice a popravdě mám co dělat abych to nepustila do gatí ;) No posuďte sami a to prosím ta ježibaba něco hulákala :D Přejezd je takto dlouhý protože nás překvapila uzavřená hlavní silnice. Výjimečně nabývám sebevědomí a sedám si za volant. 

Těch 150 mil odřídím sama až k motelu. Když pominu malé faux pas s dálkovýma světlama (chudák protijedoucí si musel myslet, že jsem asi labilní), tak to šlo vlastně docela dobře. No možná ještě okamžik, kdy odcházíme od auta a Kája říká ještě zatrub. Já se samozřejmě chytám a hned troubím a on: „Veru já myslel jako abys zamkla.“ No ehmm.. zjevně se tak nechytám ;) (je pro vysvětlení to auto při zamykání vždy krátce zatroubí). V hotýlku ještě využíváme luxusní vířivky, které má snad 35 stupňů. Taková by bodla i zítra ;) Dobrou noc..

Den sedmý: Bryce Canyon National Park

Pondělí 28. října - Bryce Canyon City

 

Rainbow point

Cesta do/z kaňonu

Vypadá to, že jsme se na časový posun adaptovali a já konečně spím normálně ;) Ráno nijak nechvátáme, protože jsme ubytovaní víceméně před bránou do Bryce Canyonu. Máme docela štěstí, protože do konce září se tu dá pohybovat opět jen shuttle busem a oproti Zion parku pro to zde nejsou nejlepší podmínky. Je hrozná zima necelé 4°C a fouká neuvěřitelný vítr. Jedeme až na konec národního parku s tím, že zastavovat na vyhlídkách budeme po cestě zpět. Rainbow point je krásná vyhlídka, ale maličko to kazí vítr zakusující se do tváře. Rozhodneme se schovat do lesa a dát krátkou procházku, alespoň protáhneme ztuhlé nohy ze včerejška. Procházka je to pěkná do té doby, než mě Kája upozorní na výstražnou ceduli o medvědech. Pak už jen vyskakuju hrůzou u každé veverky ;) Naštěstí procházku zvládneme pouze ve dvou ;) Bryce Canyon je nádherný, ale trochu nás mrzí jeho nedotknutelnost (respektive vidět ho jen z vyhlídky), proto se rozhodneme (i přes náš plán dát odpočinout nohám) sestoupit dolů do kaňonu. Je to docela krátká procházka, ale založena na velice prudkém sestupu a velice strmém výstupu. Každopádně stojí za to. Koukat se na ta červená skaliska zespoda je prostě nezapomenutelné. Mimochodem znovu oceňuji Kájovu vlastnost pořád něco ztrácet, zvlášť ve chvíli, kdy vidím staříčka drápat se nahoru se stativem ;)

Bridge point

Na odjezdu z kaňonu se začne zatahovat a vlastně celou cestu k jezeru Powell nás doprovází déšť. Pěkně se udělá zhruba při vjezdu do Arizony. Zastavíme na první vyhlídce u Lone Rock u jezera Powell a pokocháme se přejezdem přes Glen Canyon Dam (přehrada) a přijíždíme do městečka Page, kde jsme dnes ubytovaní. Protože jsme byli zase bez oběda a je sedm večer, tak naše první cesta vede do první restaurace vedle motýlku – Indicko Thajská restaurace. Naprosto exklusivní volba. Nádlábneme se k prasknutí a vracíme se na pokoj, kde nám ke spánku dopomůžou dnes koupené, moje oblíbené Cider píva :D

Sestup do kaňonu

Výhled na Rainbow point

Bryce Canyon

Den šestý: Zion National Park

Neděle 27. října - Springdale

Na té cestě dole jsme začínali

Budí mě pocit příjemného vyspání. Mrknu se na hodinky a jímá mě hrůza. To už je devět!! Já která se tu budím v pět ráno chrápu do desíti? Budím Káju, připravuji snídaní a rychle balím. Dnes máme v plánu Zion. Po parku není dovoleno se pohybovat svým autem, tak parkujeme a sedáme na shuttle bus, který jezdí ke všem výchozím bodům. Vystupujeme na konečné stanici Temple of Sinawava, kde uděláme krátkou asi tříkilometrovou procházku podél řeky Virgin. Je tu docela rušno. Během cesty se rozhodneme, že projít si jen údolí není ono a zkusíme nějaký výškový trail. 

Scout Look

Vybíráme Angels Landing. Tak teď jen něco málo co o ní říká náš průvodce: „Vstaňte brzy a podrobte svá stehna tomu nejstrašnějšímu testu při výstupu na skálu Angels Landing. Tato náročná čtyřhodinová túra není jen výzvou pro vaši fyzičku, ale i pro vaši psychiku, zejména máte-li strach z výšek. Hodně lidí výstup vzdá v momentě, kdy před sebou vidí úzké sedlo, které se musí přejít – je místy široké jen 1,5 metru a skalní stěna padá na obě strany na dno kaňonu do hloubky 300 metrů.“ No tak asi tak. S mírnou obavou doplníme vodu a vydáváme se po značené stezce, které začne pozvolna, ale vytrvale stoupat. Když nastupuje strmé stoupaní dlouhými serpentinami na vrchol stěny kaňonu, začínáme už pěkně odfukovat. Upřímně jsem ráda, že batoh nese Kája: :) Na první vrchol a vyhlídku Scout Look nás dovede 21 krátkých a prudkých serpentin. Ani se tu moc nerozhlížíme a omylem (moji chybou) vyrážíme dál horší a náročnější cestou. Stoupáme dál na vrchol velice strmými úseky a na většině míst se jistíme pomocí přivrtaných řetězů. Já už se raději koukám jenom pod nohy. Když se vyškrábeme na vrchol (u mě dost výstižné – některé části jsem lezla po čtyřech) tak si doslova sedáme na p…… Výhled je neuvěřitelný. A když člověk vidí, odkud se sem vlastně vydrápal. Prostě paráda. 

Finále na Angel Landing

Finále na Angel Landing

Cesta dolu je možná ještě náročnější. Přebírám od Káji batoh alespoň na cestu dolu a po překonání nejstrmějších míst jsem dole coby dup. Takže trénink na Grand Canyon splněn :D K autu dorážíme někdy ve čtyři odpoledne (bez oběda) a slibujeme si jak si cestou zastavíme na pravý americký steak. Bohužel těch 100 mil nepotkáme jediné větší město natož restauraci. Nevadí, najíme se v motýlku. Po checkinu rovnou vyrážíme do restaurace, na stůl tu před námi čeká fronta tak 30 lidí. Pfff.. V krámku kupujeme mražený polotovar, pivko a chipsy a jdeme na pokoj. Před spaním ještě vyzkoušíme příjemný vnitřní bazén.

Den čtvrtý a pátý: Death Vally a přejezd k Zionu

 Pátek, Sobota 25 - 26. října

Příjezd k Death Valley

Nutno říct, že za poslední dva dny se toho moc speciálního neudálo. Nikoho ani nic jsme zjevně neztratili ;) Ráno vstáváme opět neuvěřitelně brzo – Veru má zase nespavou. K snídani si dáváme zbytek včerejší obr-pizzy a zase se nám nedaří ji dojíst. Byla sice výborná, ale zbytek už přeci jen raději vyhazujeme :-) To se prostě nedalo sníst. Sedáme do auta a vyrážíme směr Death Valley. Po čtvrt míli střídáme řidiče a Veru se ujímá volantu. Po počáteční nervozitě z automatu a jeho typicky debilní odezvy na pedál plynu vše zvládá na jedničku. Svištíme horami, dolami, jezery a vyhlížíme benzínku. Když ji konečně nacházíme, Verunka k ní chce dojet pomaloučku na „vymáčknutou spojku“, takže vší silou mačká levou polovinu brzdového pedálu a mlátíme se o palubní desku. Celkově jedna s hvězdou za prověření brzd před klesáním do Death Valley. Střídáme do standardního rozestavení, protože já neumím spolujezdcovat a dělám v tom bordel :-)

Písečné duny

Takhle se fotí ve dvou bez stativu ;)

Death Vally se nejmenuje Death Vally jen tak pro nic za nic. Kde nic tu nic. Takové nic, až vlastně míjíme vjezd do parku bez povšimnutí. Naštěstí v menším (téměř jediném městečku) je Ranger stanice, kde se “registrujeme” a dostáváme známku, že tam nejsme na černo. Bohužel podzim na návštěvu tohoto parku není nejlepší, po létě je to tu vyprahlé ještě víc než normálně a to málo co tu roste je uschlé. Zablbneme tedy alespoň v písečných dunách. Zastavujeme na Zabriskie Point a pak se vydáváme na Danteho vyhlídku, kde nás málem odnese malé tornádo. Pak už jen cesta na motýlek/kasino – nejvýstižnější je asi popis „In the middle of nowhere“ uprostřed vyprahlých pustin 50 mil na všechny strany od civilizace a před vstupní halou asi 30 harleyistů. Prostě taková klasická americká idylka :D Po večeři vyhráváme našich prvních deset dolarů na slotovém automatu ;) Uvidíme zda se nás bude držet štěstí i v Las Vegas.

Ráno nemusíme chvátat, čeká nás jen přejezd přes Las Vegas do motýlku na začátku parku Zion. Zhruba 5ti hodinový přejezd. Cestou se tedy podíváme na strip, abychom se inspirovali, jaký hotel ve Vegas rezervovat. Navštěvujeme místní Outlet a koupíme něco málo na sebe a v městečku St. George zjistíme, že se asi měnil čas nebo časové pásmo a je o hodinu víc. Tzn. Máme hodně co dělat, abychom se stihli check-inout v hotýlku. Trochu opocení přijíždíme 20 min před zavíračkou.. Uff ;)

Mini tornádo

Na Danteho vyhlídce

Den třetí: Yosemite park

Čtvrtek 25. října – Bridgeport

 

Half Dome

Huuráá budím se až v šest ;) Kája má ještě půlnoc, tak beru noťas a už v myšlenkách vracím ke včerejšímu programu. Yosemite. Dle mého další z divů světa. Z motýlku vyrážíme v sedm ráno a já jsem pyšná na náš rychlý odjezd a toho jak se držíme plánu. Na můj nátlak ještě tankujeme (což Kája časem ocení, když uvidí cenu benzínu uprostřed Yosemitu). Hlavní branou do parku projíždíme před osmou hodinou, kupujeme celoroční permici do všech Národních parků. Od vysmátého strážníka dostáváme mapku a Yosemitské noviny a posílá nás dál. Jako první se vydáváme na Glacier Point. Vyhlídku ve výšce přes 2000 m. Já osobně jsem z parku unešená v prvních minutách. Vyrazit sem na podzim bylo to nejlepší, co jsem mohla vymyslet. Park hraje všema barvama a člověk si připadá jako v pohádce. Asi jen jím takhle projet by mi přineslo dostatečné uspokojení. A to netuším, co ještě přijde ;) Z Glacier Pointu se nám skýtá výhled na celé Yosemitské údolí a jeho hlavní masivy Half Dome a El Capitan. Na Half Dome se dokonce pořádají dvou denní výpravy se speciálním povolením. No když to vidím, tak bych to asi oželela. 

El Capitan

A jsme bez stativu

Projdeme se po vyhlídce a sestoupáme zpět do Yosemitského údolí, kde se na El Capitána podíváme zespodu, abychom si všimli, že jsou na něm horolezci! Mě se tomu nechce věřit, tak se vydáváme přímo pod skálu.. a fakt.. Hlava mi nebere, jak se po tom dá vůbec lézt. Když to vidím, tak si skoro říkám, že bych měla svojí výbavu vyhodit z okna.. Tohle jsou totiž machři. Před opuštěním údolí ještě zastavujeme u potůčku na poslední fotku. Kochám se přírodou, když slyším: „Veruu, nevíš, kde je stativ??“ Joo milej zlatej na posledy jsi ho nesl na Glacier pointu. A v autě prostě není (stativ bohužel nemá dispozice pro to, aby někam zapadl). Pravděpodobně zůstal položený někde na Glacier Pointu. Takže ztráta číslo jedna (popravdě, alespoň mě Kája nebude nutit se s ním pořád tahat ;) )No musíme dál..

Pohled z Olmsted Point

Pomalu stoupáme až do 3 000 metrů a děláme první zastávku na Olmsted point. Tohle je naprosto dokonalé místo. Asi nejhezčí co jsem kdy viděla. Prostě jen stojím a rozhlížím se.. Až mi zase někdy někdo řekne, že Amerika ho moc neláká, zaklepu si na čelo. Amerika nejsou jen hamburgery ;) Musíme dál, míjíme znovu jezeru Tenaya Lake, které jsme viděli z Olmsted Point a dostáváme se na pláně Tuolumne meadows. Ty jsou na podzim bohužel jen takové žluté nerozkvetlé, ale i tak je to příjemné pokoukání. Oba nás dost udivuje sníh, který se v této oblasti drží zuby nehty. Když z parku vyjíždíme, tak je mi to skoro líto. Takovouhle krásu už asi nikdy neuvidím. Příjezd k jezeru Mono Lake mi, ale zvedne náladu, to je prostě další bomba. Ani to nelze slovy popsat. Poslední dnešní plán je podívat se do zlatokopského městečka Bodie. Trošku nám to kazí nezpevněná třímílová příjezdová cesta, ale jinak je to pěkná podívaná. Původní domečky si projdem při západu slunce (už v zimích bundách). Na motýlek, který vypadá jak vystřižený z westernovského filmu (i koupelnu máme ze dřeva) dorazíme úplně hladoví. Za celých 200 mil jsme nemíjeli jedinou otevřenou restauraci, obchod a dokonce ani ubytovací zařízení. Objednáváme pizzu LARGE a pokud zkonzumovat ji celou nás skoro zabije ;) Před usnutím se obracím na Kájouška, kde najdu svůj super truper ortopedický polštář.. a ono jejda.. Ztráta číslo dvě ;)

Nerušit, se soustředím ;)

Mono Lake

Bodie