Den čtrnáctý - pátek 19. září - Bordeaux - Sant Emilion, koupání la Palmyre

Dune du Pyla

Máme za sebou jednu z nejklidnějších nocí. Vzhledem k umístění kempu pod velkými borovicemi kousek od moře nás přes noc nic nerušilo. Nepršelo, netekl vedle vodopád, neřvali orangutani :) Budíme se do krásného sluníčka a dokonce máme úplně suchý stan. Někdy stačí ke štěstí málo. V rakvi už má všechno svoje místo, stejně tak i v kufru, takže se nám daří vyrazit do hoďky a půl od probuzení. První zastávku děláme znovu na Dune du Pyla, abychom se podívali za světla. Vypadá to docela na atrakci, protože u příjezdu je velké placené parkoviště. Prvních třicet minut je zdarma, takže to by nám mohlo stačit. Za světla je ta hrouda písku přeci jen docela působivější, rozkládá se od nevidím do nevidím a protože je docela brzy, tak ani není přeplněná turistama. Uděláme pár foteček a začne opět závod s časem, abychom vyparkovali do těch 30 minut. Po zběsilém bloudění po parkovišti nakonec přeci jen stíháme a pokračujeme dál směrem Bordeaux.

Pohled ze zvonice St Emilion

Pro nasátí atmosféry vybíráme městečko Saint Emilion, která se nachází na malém kopečku a už příjezd do něj je působivý. Projíždí se neuvěřitelně pravidelnými vinicemi a v dáli se tyčí zvonice Saint Emilion. Městečko je plné historických objektů, kamenných uliček, vinoték a obchůdků, takže se pokocháme, my s Kájou vyběhneme na zvonici a uzavřeme návštěvu sladkou francouzskou palačinkou. Jako pijáci bílého vína toho v této oblasti moc neodegustujeme.

Pláž de la Coubre

Pokračujeme směrem na sever a zastavujeme na koupání poblíž města la Palmyre na Le Phare de la Coubre. Voda je tu sice docela teploučká, ale jinak koupání spíše nepovedené. Takže se jen smočíme a pokračujeme směrem na Nantes s tím, že cestou najdeme nějaký kemp. Cestou po dálnici zahlídneme známou pevnost Boyard, ke které se dá dojet lodí z města La Rochelle. Ukáže se, že hledat kemp takhle ve vnitrozemí, kde nejsou turistické atrakce nebo moře, je docela komplikované. A když už kemp najdeme tak je zavřený. Nakonec dojíždíme do La Roche sur Yon a na konci města máme štěstí, když už ze zavřené kanceláře v osum hodin vychází recepční a ubytuje nás na posledním plácku v kempu. S Jájou stavíme stany a kluci ještě vyráží na benzínku pro jedno chlazené. Tak co, čeká nás zase klidná noc?

Den třináctý - čtvrtek 18. září - Mimizan Plaga koupačka, Dune du Pyla

Mimizan - obídek

Noc byla opět krušná. Už stavění stanu bylo docela divoké, protože se od moře hnala divoká vichřice. Jen co jsme zalezli do stanu, tak začal lehký deštík, který pozvolna přešel do neuvěřitelné bouřky. Do toho si ještě asi nějaký orangutan namlouval sličnou orangutanku a nebo jsme zachytili mimozemské vysílání. Každopádně vstáváme naštěstí do krásného slunného rána. Z kempu odjíždíme kolem půl jedenácté a stále není otevřená recepce. Nemáme tedy komu zaplatit. Takové neštěstí :-) 

Porcička mušliček

První zastávku děláme u města Moilets Plaga, kde si užíváme pohledu na místní surfaře. Pokračujeme směrem na sever a musím říct, že západní pobřeží Francie je nádherná. Malá turistická městečka, celé pořeží je zalesněné, nikde žádné továrny ani rafinérie. Celé pobřeží je protkané krásnými cyklostezkami. Sem se rozhodně ještě někdy vrátíme - kola, koupání, serfování a v polovině září je tu pořád ještě nádherné počasí. 

Moje rybička

Větší přestávku děláme ve městečku Mimizan Plaga, kde dáváme famózní oběd ve francouzské restauraci. Výběr se opravdu povedl, já se opět cpu grilovanou rybou, tentokrát Pražmou a Kája šel do tříchodového měníčka - krabí salátek ze skutečného kraba prosím, mušle a crém bruille. Zapíjíme bílým vínečkem a já si v duchu říkám, tak tomuhle já sakra říkám dovolená.  Protože je zase kolem 30ti stupňů zamíříme na pláž. Plavat se tu moc nedá, ale ve vlnách se vyblbneme parádně. Dokonce i náš anti plážový povaleč (alias Marek) si pláž a vlny užívá. Ač se nám všem leháro a koupačka líbí, tak je třeba pokračovat dál. 

Profesionální plážový povaleč

Mimizan Plaga

Chceme dnes dojet co nejblíže k nejvyšší duně v Evropě -  Dune du Pyla. Plán je ubytovat se asi 20 km před ve městě Biscarrosse. První kemp je ale pouze pro karavany a kemprvany a je tam zákaz stanování. Druhý kemp je zase v rekonstrukci a bude otevřen až ve 2015. Loučíme se tedy se stavěním stanu v rozumné hodině a pokračujeme dál. Nakonec se nám daří najít kemp hned vedle duny. Neleníme a ještě než se úplně setmí vyběhneme nahoru. Hora písku je to pěkná, ale přeci je jen to jen písek :) Dnes to vypadá, že by nemuselo pršet a mohla by být klidná noc (stan, který se nadaří pořádně vysušit už začíná zavánět).

Den dvanáctý - středa 17. září - Picos de Europa, jeskyně Castillio, přejezd do Francie

Budím se do naprosto hnusného počasí. Měla jsem obavy, zda při zvuku zvonků kraviček poblíž vůbec usnu, ale přehlušil to neutuchající déšť, který bohužel přetrvává i ráno a vlastně celé dopoledne. Hory, kuli kterým jsme tu, jsou zahalené v mracích a mlze. Ze stanů se nám vůbec nechce, snídani dělám v předsíňce a pak tak nějak čekáme jestli se počasí vyjasní. Nevyjasní. Je hnusně tak moc, že v horách není vidět na krok.

Vzdáváme to a od lanovky na Picos de Europa se vracíme se na pobřeží, kde je slunečno a teplota šplhá ke 30 stupňům. Chceme se dnes dostat do jeskyní Castillio, kde jsou prehistorické malby sahající až 40tis let pr.n.l. Pro jistotu tam volám kvůli rezervaci a dozvídám se, že všechny prohlídky na odpoledne jsou plné, ale že to můžeme zkusit. Vzhledem k siestě je odpoledne po třetí hodině což se nám moc nehodí do plánu. Rozhodneme se, že zkusíme stihnout poslední dopolední prohlídku ve 13:40. Je pár minut po jedné, dojezdový čas 30min. Začíná tedy závod z časem. Na potvoru nás cestou brzdí náklaďáček s pivem. Na parkoviště přijíždíme ve 35. Vybíhám z auta, intuitivně sáhnu po mikině a zjišťuji, že kasy jsou někde v háji. Nasazuji tempo keňanakého běžce a u poklady jsem ve 38. Máme s prominutím z prdele kliku a prohlídku nejenže stihneme, ale dokonce se vejdeme. Výklad je hlasitý krásně dynamický a emotivní.. celý ve španělštině :-) Takže my se jen kocháme krásou jeskyně a obdivujeme prehistorické bizony, jeleny, psy a ručičky na stěnách. 

Dalším bodem je dát si k pozdnímu obědu rybičku, takže sjíždíme k přímořskému městu Colindres, kde se nadlábneme rybyčkama, krevetkama a paellou. Přejedeme kousíček do města Laredo a tam se vykoupeme v ledovém Atlantiku. Jak už je naší tradicí, tak jen co vylezene z vody, tak se zatáhne a začnou se honit mraky. A jen co se dostaneme na dálnici tak začne šílený slejvák. Vzhledem k tomu, že jsme vzdali Portugalsko ve prospěch pohodě, tak se dnes začínáme pomalu vrace a dnes se chceme co nejvíce přiblížit k Bordeaux. Nakonec překračujeme francouzké hranice a kempujeme za neuvěřitelného větru, hromů a blesků v kempu ve městě Tarnos. Než zalehneme, tak nám do stanu opět bičuje déšť.

Den jedenáctý - úterý 16. září - severní pobřeží Španělska - Bilbao, Santander, Llanes, Fuente De

Snídaně

V noci bylo konečně teploučko, až takové, že jsem musel otevřít stan, který už radši vždy pečlivě zavírám. Ranní kokrhání místního kohouta jsme úspěšně prospali, ne že by nás tedy nevzbudil, ale rekord v pozdním odjezdu nakonec padl. Při vaření míchaných vajíček k snídani nám došla plynová kartuše. Máme rezervní hurá vařím dál s takovým nadšením, že umýt hrnec mi po snídani trvá dalších 10 minut.

Po sbalení všech věcí, mimochodem do rakve už dokážu dostat mnohem víc věcí než při odjezdu, naskáčeme do auta a míříme vstříc skvělým zážitkům ze severního pobřeží Španělska. Naladíme do navigace Bilbao a frčíme. To bude paráda, říkáme si, a těšíme se do velkého přístavního města na oběd nejlépe chutnou čerstvou rybičku.

Pohled směremk Picos de Europa

Zewling na pláži v Llanes

Už z dálky se nám Bilbao moc nelíbí. Betonové industriální město s mnoha továrnami a obrovskými doky. Naše zklamaní završuje průjezd kolem nejspíše ropné rafinerie, ze které trčí několik hořících komínů a obrovských kulových nádrží. Do auta se navíc z venku line takový zápach že ani nesjíždíme z dálnice a míříme k dalšímu městu. Laredo také nelíbí, také ani nesjíždíme, míříme k městu Santander, abychom se prošli po poloostrůvku Magdalena. V centru Santanderu vysazujeme Bobáky do informační kanceláře a jedeme obkroužit blok, abychom je po 5 minutách nabrali. Je to náročná jízda uzoučkými a nepřehlednými uličkami. Nakonec se nám daří vymotat, nabíráme Bobáky zpět do auta a na radu z infokanceláře jedeme na neplacené parkoviště k poloostrovu Magdalena. Poloostrov víceméně zklamání. Výhled na moře a 2 majáky, mikro zoo s chudáky 8 lachtany zavřenými v louži vody a 4 tučňáci kousek vedle. Po návratu, notně hladoví, vplujeme do auta a jedeme někam do menšího městečka na tu vysněnou RYBU k obědu.

Skupinová fotka č.2

Vybíráme Llanes a to se nám konečně daří. Už 10 km před ním se nám otvírá krásný pohled na moře s útesy. Sluníčko zatím nic moc, ale počasí slibuje. Llanes je přesně to co jsme chtěli vidět už před 150 km. Malé klidné městečko s odlehlou pláží u skal a famózní restaurací, kam chodí snad jen místní. Servírka neumí ani slovo anglicky - paráda, tohle nebude past na turisty. Dáváme si všichni výborné jídlo, za rozumné penízky. Chvíli pozevlíme kolem pláže a uděláme skupinovou fotku č. 2

Jenže co dál, budeme spát tady, někde v horách, nebo se zkusíme ještě přiblížit k Portugalsku? Nakonec po zevrubné diskuzi rozhodujeme, že jsme na nejvzdálenějším místě naší cesty a velmi pomalu se začneme vracet domů. Portugalsko tedy skoro určitě padá.

Jedeme 90km do kempu ve Fuente De v horách, abychom se zítra vyvezli lanovkou na Picos de Europa a ještě si užili výhledu z hor.

Den desátý - pondělí 15. září - přesun z Pyrenejí na severní pobřeží Španělska

Snad poprvé vstávám úplně na pohodu s tím, že není kam spěchat. Na takovou pohodu, že se mi daří vylít celý právě uvařený čaj. Aaa jsem nemehlo. Vyrážíme snad nejpozději co se nám kdy podařilo, ale vzhledem k tomu, že nás čeká jen přejezd tak i Bobáci vypadají v klidu. Navigace nám to počítá na nějakých 5 hodin cesty. Vypadá to dost, ale překvapivě nám to pěkně utíká. Jsme příjemně naladění. Drží se v nás dojmy z hor a mě se vybavují okamžiky, které jsem vám ještě nezmínila. Jako třeba když nás v v Refugi Colomina ruší rachtající frantík tak, až to Jája nevydrží a podává mu čelovku. Frantík s vděkem pronese: Merci becaupe (merci bokuu). A Marek na to: Jájooo on ti řek díy bobkuuuu. No chlámeme se tomu jako malý děti. Mě ještě napadají okamžiky jako, když nám v horách dojde voda a místo u ofiko pramene musíme nabrat vyloženě z potoka. Jája si nechá nakapat ze skály z čůrku co stéká po mechu. To já nedám. Jdu kousek vejš, kde aspoň voda stéká po skále. Ne že by ta moje voda cestou nepotkala mech, ale je třeba ten mozek trochu oblbnout :) A vyhnout se tak psychicky způsobeným střevním problémům :)

Večerní popíjení

Takže cesta nám krásně utíká, smějeme se co to jde. Děláme jednu přestávku na nákup (někdo menší někdo větší, že Bobáci). A velice příjemně přijíždíme k pobřeží Španělska. Vyhýbáme se většímu městu San Sebastián a po pobřežní cestičce projíždíme přes přístavní městečko Getária až do našeho kempu Itxaspe, který je situován na skalním útesu s výhledem na moře. Vytahujeme železné zásoby francouzských a španělských vín a večer pokračuje ve stejně příjemném a vysmátém duchu jako celá cesta.

Den sedmý, osmý, devátý - pátek 12. až neděle 14. září - Aiguestortes i Estany de Sant Maurici

V noci klepu pěknou kosu, až na sebe navlékám tepláky a mikinu (ráno zjistím, že má drahá polovička totiž nezavřela stan). Kvůli tomu a také balící nervózé se moc nevyspím a do toho všeho v té zimě zastagnoval mobil, takže ze stanu mě v půl osmé vyžene až vstávající Bobák číslo dvě. Jak už to bývá, tak já trochu ve stresu a Kája naprosto v klidu, začneme balit - velkou krosnu a menší batoh. V parku se nesmí stanovat, takže stan zůstává v autě, spát budeme na tzv. Refugi. Nemáme ještě jasný plán a chaty by nemělo být třeba mimo sezónu rezervovat, tak to necháváme náhodě, pro jistotu ale bereme spacáky a karimatky. Člověk nikdy neví. 

Pic de Ratera

Popojíždíme asi 2 kilásky na parkoviště před vjezd do parku a zde už nasazujeme batohy a vyrážíme k jezeru Sant Maurici. Za poplatek je možné se tam nechat vyvézt džípem, my jsme ale tvrďáci (zatím) a jdeme po svých. Přesnou trasu sem dohodím asi později, protože bez mapy názvy vrcholů nedám. Každopádně na parkovišti jsme zhruba v 1600m a nejvyšší vrchol Pic de Ratera, který zdoláme má 2862m. My ho zbaběle vybíháme bez batohů, které odkládáme pod vrcholem. Bobáci to asi mají tréninkově nebo se bojí o svůj dlabanec, každopádně oni krosny berou sebou. Celkově tento den nastoupáme více jak 2000m. Původní plán, že já ponesu malý batůžek ať zbytečně nezatěžuji záda padá, protože Kája po nemoci není ve formě. Takže se nakonec většinu dne s krosnou tahám já. 

Pic de Ratera

Pic de Ratera

Na posledním vrcholu

Poslední, asi 400m převýšení, které nás ten den čeká si už teda šáhnu docela na dno. Naštěstí je pak už jen strmé klesání a kousek po rovince k refugi Estany De Longy, je už skoro půl deváté a na nohách jsme téměř 11hodin. Bobáci vypadají, jako by to pro ně byl denní chleba, tak já si ani nedovolím skuhrat. Jája jde do chatky zjistit co a jak a vrací se s kamenným výrazem: Je to v háji (řekla teda něco jiného, ale prý to čtou i její rodiče, tak musím být slušná), bez rezervace se se mnou ta Španělka pomalu ani nebavila. Opět raději nebudu citovat přídavná jména dané Španělky. Každopádně nemáme kde spát. Naštěstí Marek v mapě vykouká další chatu asi kilometr od sud. Neleníme a vyrážíme za nenápadného stmívání dál. Asi po 30 minutách, kdy nám dojde, že jsme chatu přešli a začíná jít docela do tuhého, k nám pomalu přijíždí pickup s Jáji oblíbenou Španělkou. Marek nasazuje oslnivý úsměv a la bloňdák v nesnázích v ruce mapu a Španělka zastavuje a zvesela začne s naším Bobákem číslo dvě švitořit. Chata co jsme přešli je stejně zavřená, takže máme smůlu. Po vyčerpání další možných alternativ, se Marek zeptá jestli není poblíž nějaké město kam by nás mohla vzít. Jede do Val de Boí (druhé nástupní město do parku) a jestli chceme tak nás vezme - ve předu má jedno místo, zbytek musí dozadu na korbu zavřeného pickupu, kde veze ODPADKY!!! Jsme unavení, vyčerpaní a venku se setmělo, pár minut s pytlema odpadků dáme. Těch pár minut, kdy jsme Já, Jája a Kája (Marek šel samozřejmě dopředu, přeci jen zabodoval víc jak Jája) nacpaní v uzavřeném prostoru s odpadkama trvá skoro 40 minut. Kája pomalu hází šavli a mě se chce křičet ve chvíli, kdy zjistím, že sedím v mokru. Zakazuji si přemýšlet nad tím z čeho to může být. Jsme vyhození ve městě kousek od hostelu a penzionu. Chvíli řešíme taxi do Espotu, ale po tom co zjistíme že je to více jak 100km přejdeme k variantě přespat a ráno vyřešit. Vzhledem k tomu, že nemáme stan je hostel jasná volba. Nakonec nevyjde o moc dráž něž kemp a máme na pokoji i sprchu a ručníkyyy. Hurááá :) V deset večer ještě na pokoji na vařičích vaříme instantní nudle a jdeme spát.

Na to, že jsme spali v postelích se nikdo pořádně nevyspíme, asi jsme byli příliš přetažení. Ráno koukáme do mapy a řešíme co teda vlastně dál. Nikomu se to nechce úplně zabalit a protože Marek ve předu v pickupu nelenil a zjistil co se dalo, tak víme že z města nás k bráně této strany parku vezme džíp za 5éček na osobu. Protože jsme ale úplně někde jinde, tak za den se k našemu autu nedostaneme a trasu tedy musíme rozložit na dva dny. Tentokrát ještě zjistíme číslo na chatu, ke které chceme dojít a já pro jistotu dělám rezervaci (po druhé bych to už nedala). V plánu je pohodověší a kratší den, teda dle slov Marka. Začíná 500m převýšením deseti minutovou rovinkou a dalším 300m převýšením, ještě teď se divím, že mě to nezabilo :D Naštěstí Kája se pomalu dostal do formy a krosnu už táhne on. Z pohodové trasy se vyklube skoro 8hodinová chůze. Na refugi de Colomina se dostáváme někdy kolem páté (já šla s Kájou “zkratkou”, takže jsem se pak drápala pomalu po čtyřech do kolmého svahu). Na chatě se musíte zout, vzít si erární crocksy a batohy nechat v předsálí. Chatu mají na starosti dva týpci, u kterých si domluvíme snídani na ráno a zjistíme co a jak. Dokonce je možnost se i vysprchovat, ale my za 1) nemáme ručníky a za 2) sprcha je nonostop obsazená výpravou frantíku co si předávají klíč. V Refugi se spí po 8 lidech na palandách a dokonce jsou k dipozici i deky. My vyfasujeme za spolu nocležníky vyvoněné frantíky. Před večerkou, které je na chatě už v devět ještě stihneme uvařit, dát jendo pivko a demižónek vínečka a huráá na kutě.

Spaní v místnosti pro osm v chatě, kde je slyšet každý šustot a s Jájou, která chodí 8x za noc čůrat, mi úplně nesedlo, takže budíček v sedmu očekávám plně bdělá. Je fajn nemuset jednou připravovat snídani. Dnes by nás mělo čekat jen pár kratších strmých stoupání s cílem u Esteny Negre zhruba na 4 hodiny. Bohužel jsou ale cesty přes hřebeny hodně zasypané a většina stoupání je drápání se po balvanech a suti. A mě začnou protestovat kotníky, pravý se vyloženě bouří a pohyb po kamenech se pro mě stává utrpení. Všechno těžké ode mě přendaváme Kájovi a já tisknu zuby a jdu. Hoďku před cílem si Marek všímá, že kulhám a zjišťuje co je za problém. Vytahuje tejpovací pásku a já ho překřtívám na Doktor Bobák. Kotník zafixuje a pro mě se cílové klesání stává snesitelné a zase se mohu kochat krásou okolo. Kolem jedné hodiny dorážíme k jezeru a odtud si chceme brát džíp k autu. Nejdřív chci dělat hrdinku, že dojdu, ale pak zjistíme, že je to více jak 10km a prudké klesání. Jája jde tedy zajistit odvoz. Už z jejího výrazu vidím, že odvoz dolu nebude. Na džíp bychom čekali hodinu a další hodinu bychom jeli, minimální počet do auta je 6 lidí, tak že bychom je museli doplatit. A to chtějí za osobu 20 éček!! Nehoráznost :) Doktor Bobák tedy fixuje i levý kotník a my se vydáváme na 3hodinový sestup dolu do údolí. Naštěstí to od půlky není kamenné pole, ale normální cesta, tak i já nějak dopajdám k autu. A to nás ještě zastihne i drobná přeháňka. Pak už konečně zasloužená sprcha, kde ze sebe zase uděláme lidi. Během večeře se spustí déšť a vytrvale mi už 3hodiny buší do stanu. To vypadá, že si ani dnes pořádně nevyspím. Takže mažu kotníky a dobrou noc.

Den šestý - čtvrtek 11.září - pevnost Carcassonne, jezero Montbel, Andorra, Pyreneje

Carcassonne

Je neděle půl osmé večer a já jsem schoulená ve stanu a zasedám ke psaní po třech dnech v národním parku v Pyrenejích. Venku leje jako z konve, skoro čekám, že to stan nevydrží. Tak uvidíme :) Ale zpět ke čtvrtku, kdy se probouzíme do parného slunného rána. Pokus sbalit rychle se opět nedaří, ale Bobáci si už zvykají tak ani nebrblají :) Zaplatíme nocleh a auto necháme před kempem na parkovišti. Do pevnosti vyrážíme po svých. Carcassonne je vyloženě dech beroucí, takže se zdržíme pomalu půl den procházením jak po rušných uličkách tak po hradbách.

Jezero Montbel

Plán je dnes dorazit do národního parku Aiguestortes i Estany de Sant Maurici, ale protože cesta je dlouhá, tak ještě stavíme u jezera Montbel na koupačku. Maličko tu fouká, takže Bobáci se jen smočí a jdou se nadlábnout, zatímco já si užívám nádherně teplé a čisťoučké vody. 

Jo pasou se tam :)

Nakonec se rozhodujeme vyhnout se dálnici a do Pyrenejí jet po menších silničkách, ale za to přes kopečky. V rámci toho jedeme i přes původně úmyslně vynechanou Andorru, kde na popud věčně hladové Jáji stavíme a doplňujeme zásoby. Andorra sama o sobě úplně nepřekvapí. Není tu ani moc levno a navíc plno lidí a kolon. Alespoň je zasazená do nádherné krajiny a krávy se tu pasou na kruhových objezdech. Pokračujeme dál přes hranice až do Španělska.

Do Espotu, jednoho ze dvou nástupních měst do parku, se dostáváme kolem osmé večer, chvilku pendlujeme mezi 3 kempy, abychom vybrali ten nejlevnější, nakonec se stejně vracíme k prvnímu nejhezčímu, protože tu všechny stojí stejně. V místní restauraci ještě na rychlo dáváme hnusnou, levnou pizzu a jdeme spát. Hrozně tady fouká a je docela zima. Budíka nařizuji na 6:30. Musíme balit na dva dny do hor.

Den pátý - středa 10.září - Chateauneuf du Pape, Pont du Gard, Nimes - Les Arenes

Klidná noc by byla, kdybych usnula dřív než Bobák číslo dvě ve vedlejším stanu :) Zařezával jak dřevorubec (ano Denisko dřevorubec ne řezník, jak s oblibou říkáš ty). Jinak spaní bylo spíš než ve spacáku bez spacáku, teploučko. Takže parádička. Ráno půjčujeme kola a čekají nás zhruba 4 hodinky na vinicích. Projížďka je parádní a sluníčko začne pařit až ke konci cesty. Francouzové úplně neholdují ochutnávkám na vinicích, tak si zaslouženou skleničku dáváme až zpět ve městě, kde kupujeme i lahvinku na večer. Kolem druhé jsme sbalení a připraveni k odjezdu. Bobák číslo jedna je vyslán napřed s odpadkama a my zbylí tři na svých místech připraveni vyjet. Jenže ouha. Nejsou klíče. Takže začíná hledací maraton, batohy, rakev, přihrádky, znova batohy, podlaha, sedačky, okolí auta, až do třetice všeho dobrého se JÁ pro jistotu koukám do batohu jakožto třetí hledač a klíče vyndám. Takže můžeme jet. Jáju mírně brunátnou s hláškou: Jste tam snad sázeli stromy, ne?? Nabíráme u výjezdu z kempu.

Pont du Gard

Naše zastávka je Pont du Gard, více jak 2000 let starý a zároveň nejvyšší akvadukt na světě. Původní plán byl vlastně přijet na rychlo jen tak na kukačku, ale ve finále zde strávíme skoro dvě hodiny. Nakoukneme i do místního musea a dozvíme se všechno možné o síti akvaduktů. Další zastávka je ve městě Nimes, kde se chceme podívat na takové malé koloseum. Bohužel máme trochu problém s orientací v místních uličkách a s hledáním místa k parkování, že nakonec z auta vybíháme jen já a Kája a na ten architektonický skvost jdeme jen ve dvou. Stavba působí docela impozantně, škoda jen, že už je pozdě a nedostaneme se do dovnitř. 

Les Arenes

Odtud už po dálnici přímo až do slavného Carcassonne. Hráči deskových her jistě znají :) Vzhledem k časovému zpoždění přijíždíme do města úplně za tmy a hledání kempu je docela sranda. Chvíli to vypadá, že nás navigace nažene na místní hřbitov, ale naštěstí v poslední chvíli narážíme na ukazatel na kemp. Za světla čelovek stavíme stany (později zjišťujeme, že jsme se nastěhovali do obýváku obřích mravenců) a rychle vaříme alespoň ty instantní těstoviny. Bobáci lenoší a my s Kájou vyrážíme na noční obhlídku nádherně osvětlené pevnosti a pořizujeme pár osvětlených foteček. Dnes dopisuji chvíli před půlnocí, to zase bude těžké vstávání :)

Den čtvrtý - úterý 9.září - Verdon ze shora, Pont de l'Artuby, jezero le Lac de Sainte-Croix

Most de l'Artuby

Ráno mě ze stanu vytáhne až rámus co dělají vstávající Bobáci.. ach jo, je čas vstávat. Po včerejším tuňáku si dopřáváme a dáváme si luxusní míchaný vajíčka. Balení je zase delší než bychom chtěli a tak teprve v půl desáté vyrážíme. Projíždíme kaňon Verdon ze shora.. mě je špatně ze serpentin, Bobákovi číslo dvě z výšek (kinedryl mám v Praze v lékárničce). Prostě paráda :) Přes kaňon vede nejvyšší most v Evropě, kde potkáváme autobus polských turistů. Marek stejně při pohledu na Jáju vyklánějící se přes zábradlí omdlévá, tak uděláme fotečku a jedeme dál.

Jezero Sainte-Croix

Už z dálky na nás vykukuje jezero Sainte Croix - obrovská průzračná plocha. Vzhledem k tomu, že je skoro 30stupňů nikdo z nás neváhá, vlétneme do plavek a hurá do vody. Je naprosto božská - čistá, průzračná a krásně osvěžující voda. A co je nejvíc paráda, tak nikde ani noha. Kája odvážlivec, jezero přeplave.. já mám z nekonečné hloubky respekt. A ukáže se, že dobře dělám. Jen co K vyleze, tak na hladinu vyskočí snad metrová ryba. No fakt, nekecám :D Pak už se teda nenápadně plácáme jen na okraji jezera. Vedro je neúnosné a čas nás dohání, tak nasedáme a pokračujeme dál. Dnes chceme dojet do Chateauneuf du Pape - přesně tak, slavná vinařská oblast. 

Vinice Chateauneuf du Pape

Po tom co Bobáci vzadu asi hodinu skandují, že chtějí zmrzlinu bereme útokem Carrefour - už jen proto, aby zmlkli :) Nakoupíme dobroty a do hodiny jsme v kempu uprostřed vinic v Chateauneuf du Pape. Zvažujeme možnost výletu ještě dnes, ale ozývají se hromy a zatahuje se tak jdeme jen na procházku po vinicích. Zpět nás brzo zažene déšť. Na kempování za deště nejsme úplně připraveni, takže dlabeme véču ve stanu a Bobáci se snaží vařit v kufru našeho auta. Nakonec déšť přeci jen ustane a my v klidu popíjíme vínečko. Snad to dnes bude klidná noc.

Den třetí - pondělí 8.září - Canyon du Verdon

Krásné mlhavé ráno

V noci mě párkrát vzbudí zima. Přeci jen by to takhle v horách chtělo do spacáku něco víc na sebe. Plán je vstát trochu brzy a podle počasí a zdravotního stavu (Bobák jedna a Kája mají trochu rýmičku) se rozhodnout, zda jdeme trek skrz kaňon Verdon. Bobáci jsou přeci jen trochu rychlejší než my, takže já pro jistotu na budíka vstávám jako první. Venku je hnusně a mlha a marodi se cítí ok, tak prodlužujeme pobyt v kempu na další den, nic nebalíme a dáváme rychlou snídani. Šetříme pečivo takže do sebe ráno futruju samotnou tuňákovou konzervu - luxus :)

A jsme na dně :)

Konečně leháro

Trasa se nejčastěji chodí od Chalet de la Maline k Point Sublime tzn. proti proudu řeky. Takže vyrážíme na Point Sublime, kde chceme nechat auto a taxíkem se přesunout k Chalet de la Maline (autobusy jezdí jen o prázdninách). Na vyhlídce PS je velká cedule s telefonním číslem na taxi, kde mi francouzská spojovatelka (asi) sděluje, že volané číslo je nedostupné. Naštěstí tam čeká 8lidí, kteří mají taxíka zavolaného, tak čekáme co bude až přijede. Od taxikáře se dozvídáme, že on je jediný co tu jezdí a může pro nás přijet za hodinu. To nám dost nabourává plán, takže děláme okamžité rozhodnutí. Kája jede za taxikářem k chatě de la Maline a nechá se přivézt, ušetříme alespoň těch 30 min na další cestu a holt půjdeme trasu obráceně (za jednu cestu si tágo bere cca 30). Než se vrátí Kája udělá se nádherně, takže po prvních krocích dolu do kaňonu shazujeme co se dá a kdo má tak dokonce mění kalhoty za kraťasy. Trasa je moc pěkná, pro netrénované jako já s Kájou středně náročná, Bobáci jsou samozřejmě v pohodě. Střídají se strmé sestupy a výstupy, trasa vede i tunely (je třeba čelovka a ocení se pevná nepromokavá obuv). Řeka Verdon je naprosto úchvatná, plán je se v ní i smočit, ale když se dostaneme k vhodnému místu tak se spouští déšť. Do vody jde tedy jen otužilec Bobák číslo dvě. Mě moc mrzí, že jsem nešla, ale představa se svlékat s mokrých věcí do Mokrých plavek a potom zase zpět, byla prostě příliš. Pochod uzavírá tak hodinové strmé stoupání zakončeném restauračkou na chatě Maline, kde je z terasy nádherný výhled na celý kaňon. Neodolám a klopím do sebe zasloužené pivko!

Cestou do kempu už jen kupujeme nějaký proviant, únavou ani moc nejíme a po sprše uléháme. Jen co zapadneme, tak nám do stanu začne bušit déšť. Ani mě to moc nevyruší a spím jako zabitá.

Den druhý - neděle 7. září - Antibe, Cannes, Sant Tropez

Pohled na přístav v Cannes

Dnešek asi hodně ve zkratce a to i přes to jak krásně jsem se na nové karimatce Thermarest (ne že bych chtěla dělat reklamu) vyspinkala. Krásných 50cm široká (zabírá polovinu stanu) a 5cm vysoká (ramínko se mi do ní krásně zaboří do měkoučka), prostě luxus. Přihoďte k tomu ještě super truper samonafukovací polštářky a máte spaní jako v bavlnce :) Ranní balení ještě nemáme naučené, takže se snídaní sbíráme dvě hodiny. V plánu je projet Azurové pobřeží, zastavit někde na koupačce, podívat se do Sant Tropez a pak jen přejezd do Canyon du Verdon. Bohužel se nám ale cesta po pobřeží zvrtne do popojíždění v kolonách a to trochu zkazí dojem. To je značně vidět při procházce v Sant Tropez (i když za mě městečko moc krásné), bohužel to pak i vygraduje na doporučené pláži pod ST, kam dojedeme akorát s obrovským mrakem, který nám schová sluníčko, takže i koupačka nic moc. Sbíráme se kolem páté a strávíme další dvě hodiny v kolonách než se vymotáme z pobřeží. 

Asi 30 km před kempem v Canyon du Verdon nás zastihne neuvěřitelná bouřka, masy vody se nám valí přes stěrače, které nestíhají, silnice je zatopená, všude samý balvan ze skály i kroupy nás nakonec zastihnou. I přes rachot jako blázen si troufám poznamenat, jestli jsem jediná, kterou přechází humor při představě, že v tomhle budeme stavět stan. Můj muž mi ale odvětí: Že mě může ubezpečit, že ON v TOMHLE stan rozhodně stavět nebude. Na to se nedá říct nic jiného než: Kolik asi můžou v kempu chtít za auto a 4 lidi vevnitř :) Nakonec máme snad největší štěstí. V kempu ve městečku La Palud zastavujeme před zavřenou bránou, která naštěstí není zamčená a vybíráme místo podle svého. Zaplatíme ráno. Vypadá to, že tady tomu kousku země se déšť vyhnul, tak rychle vaříme a uléháme do peřin.

Den nultý a první - pátek 5. až sobota 6. září - přejezd Praha - Nice (Antibe)

Rok se s rokem sešel a my opět vyrážíme na naši podzimní dovolenou. Čeká nás 18 dní po Evropě a světe div se, my nejedeme sami. Takže dovolte mi abych vám představila Bobáka a Bobáka alias Jáju a Marka. Upřímně mám trochu obavy jestli to s námi vůbec vydrží a oni jestli nás neububájujou k smrti. Jsme tak trochu nebe a dudy.. já bojovala o to, abych si sebou mohla vzít fén (boj jsem prohrála) zatímco Marek si vystačí se dvěma tričkama :) Já sebou táhnu polovinu kuchyně (jako jíst se musí), oni mají v plánu být celou dobu na instantních polívkách. Tak pro představu to asi stačí. Každopádně my jsme rádi, že se k nám konečně někdo na společné cestování přidal. 

Jo, rezerva je tam!

Letos jsme 12ti hodinový let vyměnili za 12ti hodinovou cestu autem. Konečně taky jednou na chvíli k moři. Jupíí!! Přes noc máme v plánu se dostat na Azurové pobřeží Francie, respektive do Nice. Je pátek, už v práci jsem jako na trní, vyklidním se jen na obědě a pak rychle pro euráče, zasvětit kolegyňku do pracovních nezbytností a huráá domu. Upřímně asi jedno z našich nejklidnějších balení a odjezdů do dvou momentů. První je když mi Kája s nadšením oznámí, že domluvil maminku na zalévání. Proboha to mi říkáš deset minut před odjezdem?? Vždyť je tady bordel jak v tanku. A druhý, když dojde na téma rezerva. Pamatuji si to jako by to bylo včera: Verunko, koupíme to nové auto a necháme ho přestavět na plyn. Ty jo Kájoušku a není to nebezpečný a to se jako smí jezdit pak bez rezervy? Co když píchneme? Ale Verunko neboj, rezerva je dneska přežitek a navíc jsou lepící dojezdové sady, to je úplně v pohodě. Takže ano, máme super auto s levným pohonem a před každou dovolenou se hádáme, jestli se ta rezerva do kufru vejde nebo ne. K je vždy optimistický, že se to vměstná a já si klepu na čelo, že se snad zbláznil. Každopádně to dopadá tak, že jedeme za Prahu k rodičům pro rezervu. Rakev praská ve švech, kufr se třikrát přeskládá a rezerva se do kufru nakonec nacpe. Jo není nad to mít v kufru 50ti litrovou nádrž na plyn :) 

V deset (přesně podle plánu) vyrážíme směr Rozvadov. Jája upadá do kómatu a Marek s náma bdí. Čeká nás více jak 1200 km a to je první zlomek toho co nás na cestě do Portugalska čeká. Noční přejezd upřímně docela ok, kluci se střídají po třech hodinách řízení, není provoz a jede to jako po másle. Německo, Rakousko, Itálie. Kousek před Janovem sjíždíme na městečko Savona a na nejlidnatější pláži v celé Itálii házíme v deset ráno leháro. Když opominu to, že si deku rozkládáme pomalu pod židličkama nějakých staroušků, abychom se na pláž vešli, tak úplně parádá. Moře je klidné a docela teplé. Já jsem spokojená. Dopřejeme si dvě hodinky oddech, italské panniny a přesouváme se do Francie do Nice, kde je plán najít kemp a nakoupit zásoby a pořádně si odpočinout. Nice nás naprosto dopravně vyčerpá, divím se, že jsme nikoho nepřejeli, nenabourali, neutrhli rakev a nevyhodili podzemní parkoviště do povětří (ano LPG). To vše při hledání potravin, hledání parkoviště k potravinám, zjištění že s rakví neprojedeme a všimnutí si, že s LPG tam vlastně ani nemůýeme. Po hektickém hledání místa, kde teda nakoupíme zaparkujeme nakonec i nakoupíme a razíme z centra někam na okraj. Promenáda a pobřeží Nice je kouzelné. Na shluk kempů narážíme až v Antibe, z prvního kde nás chtějí upíchnout na plácek 2x2 mezi dva karavany, vyloženě prcháme pod dohledem rozzuřené francouzky (asi nechápala, proč se nám to jako nelíbí). Nakonec končíme v kempu Le Pylon zhruba v 5 odpoledne. Dle recezencí příjemný klidný kemp. Skutečně je kemp situován přímo pod zábavným parkem. Nicméně únava je vysoká a cena nízká, tak už zůstáváme. Na to, že nekempujeme na trávě v přírodě ale na písčitém plácku si mrzutě zvykneme. Postavíme ležení a já všechny naženu k moři. Do vody jdu už jenom já.. ostatní si užívají chrápání na oblázkové pláži. V kempu ještě uvaříme rychlou véču a usínáme za řevu dětského osazenstva prohánějícího se na koloběžkách kolem nás.