Den první: Cesta z Prahy do San Francisco

Středa 23. října - Novato

Je zhruba osm hodin ráno. Sedím sama dole v prvním americkém rodinném domě ve svém životě. Bydlet tu, asi bych se trochu bála. Ivetka s Honzou, u kterých jsme první noc spali, bydlí v Novatu cca hoďku cesty od San Franciska v (napsala bych v malém, ale jen spodní patro je vetší než náš byt) domečku v klidné čtvrti, víceméně docela v divočině. Kdyby vás zajimalo proč píšu jako tatar, tak protože to píšu na Honzíkově MacBook Air, který jsem v životě nedržela v ruce. Popravdě jsem ráda, že jsem to vůbec zvládla zapnout, natož hledat tu, jak nastavím psaní s diakritikou. Je tu tlačítko, na kterém je velkým napsáno RETURN a je to enter, takže asi tak. Teď trochu z mých předletových úvah. Já prostě nevím, proč my s Kájou se vlastně na takovéhle dovolené vydáváme. Plánujeme to na poslední chvíli. Den předem nemáme ani sbaleno. Nevíme co a jak. Letos jsme vlastně pár hodin před odletem zjišťovali jaké je to vlastně podnebí a jaký typ věcí s sebou - ne že by to bylo tak důležitě, protože mě Kája donutil si s sebou vzít jen dvě trička a dvoje šortky s tím, že zbytek se koupí (ano opět nebudu mít 14 dní co na sebe) a on toho má ješte míň. Řidičáky jsme vyzvedávali v pondělí ráno. Chtěla jsem pohodovou a odpočinkovou dovolenou a je z toho program narvaný k prasknutí, vstávání brzo ráno a dlouhé přejezdy v autě. Ale to těšení a vzrušení z cesty za to stojí..

A jak ten náš odlet letos zase vypadal? Myslíte, že v klidu? Letělo nám to v uterý v šest ráno. Zhruba v půl osmé jsem v pondělí večer odcházela z práce vystreslá, že jsem stejně nestihla co jsem potřebovala a že mě doma čeká balení. Rychle tedy domů.. sbalit.. vyšilovat jeslti máme všechno.. přesun na Spořilov po zjištění, že nemáme všechno a po desáté vyrážíme směr Kyšice, kde přespíme (pokud budeme třem hodinám říkat spánek) a ve čtyři ráno hurá na letiště. Vystojíme dlohou frontu na check-inu, aby nam sice milá, ale nekompromisní paní řekla, že nejdříve musíme do kiosku na self-checkin vytisknout si palubní lístky a pak máme jít rovnou k ní. Kája vypadá že vzteky vybouchne, tak já raději mlčím a jdeme udělat co se po nás chce. Pak nás naštěstí odbaví a po neúspěsném pokusu stěžovat si někde na to, že při mezinárodním letu ňás nejsou schopni check-inout na přepážce. Jdeme raději zdlábnout svačinu od Kájovy maminky a hurá na let do Amsterdamu. Let je rychlý a pohodový. V Amsterdamu máme bohužel jen hoďku na přestup, tak se nikde moc nezdržujeme. Před nástupem do letadla nás čeká celotělní skenner a ve frontě mě málem raní mrtvice, když se Kája ptá, jestli existuje možnost se mu vyhnout. Moje fantazie pracuje na plné obrátky, co s námi v Americe bude až zjistí, že jsme dělali problémy ;) Nicméně pán vypadá v pohodě, bere Káju stranou, vyzuje ho a udělá prohlídku osobně. Já se raději nechám prosvítit, jen ať si mě pán nahou užije ;) V letadle zjišťujeme, že nemáme místa vedle sebe. V první chvíli si řikám, ježiši.. tak jsem dospělá.. to zvládnu.. a pak doběhne myšlenka - 12hodin?!!!! Kaja vypadá, že za chvíli někoho sežere. Letenky jsme rezervovali spolu, výběr míst byl v ceně.. asi se něco pokazilo při tisku palubních lístků v self-checkingovem kiosku. Děláme trochu rozruch a nakonec se nad námi smiluje moje těhotná sousedka a uvolní nám místo - nakonec na tom ještě vyhrála, protože Kájovo místo bylo lepší. Každopádně KLM od nás ještě dostane email.

Golden Gate

Golden Gate o třicet vteřin později

 Těch 12 hodin bylo hrozně dlouhých.. Moje záda protestují.. hlava protestuje.. ale tak co se dá dělat. Asi už jsem zažila horší dálkový let. Po tech dvanácti hodinách nás ještě překvapí dvouhodinová fronta přes imigrační úředníky.. Jen silou vůle jsem se držela, abych se nechovala jak malý dítě ;) Nevím jak to ty lidi co cestují s dětmi zvládají. Imigrační úředník vypadá jak Ranger z Médi bédi. Je hrozně milej a ještě se nám omluví za zdržení. Ostatní kontrolou už procházíme bez problémů a zdržení. Vláčkem prejedem k půjčovně aut [osobně mě znervózní že před námi není ani noha] a po krátké konverzaci odjíždíme s černým Chevroletem 200. Rozhodneme se jet rovnou k Hokovi a Ivet, přeci jen už toho máme docela dost. V San Franciscu je vymetena obloha.. příjemně fouká a je tak dvacet stupňů.. Proste ráj ;) Jedeme přes Golden Gate, kde si vzpomenu na Pavla, který mě varoval jak je počasí v SF nepředvídatelné.. na mostě na zastihne neuveřitelná mhla. A pak ze je to jen kousek do cíle.

Ivetka se onás stará jako o vlastní, navaří (samá zdravá strava) a ještě vymyslí program na druhý den. Po večeři dávám sklenku bílého a padám do  komatu ;)

Btw můj dokonalý manžel ráno vstal a jedním kliknutím změnil klávesnici na českou ;) Diaktirika tedy opravena.