Den druhý – let do Miami 16.11.2012

Nějak nerozumím tomu, proč naše dovolené vždy začínají nedostatkem spánku :) Když si vzpomenu, jak to v Austrálii nakonec dopadlo, že vstávačka pravidelně v šest ráno, tak mi běhá mráz po zádech. Když nastavuji v posteli budíka a vidím tam buzení za pět hodin, tak to skoro bolí a to ještě netuším, že mě bude od šesté ráno budit vedlejší kostel. Noc v Malpense tedy nic moc, ale nutno přiznat, že u mě na tom nese mimo kostelních zvonů a málo času i vzniklá paranoja z Austrálie, že nám opět uletí letadlo ;) Nebudu vás napínat, to se tentokrát nekonalo. Hotelová snídaně pro mě super (velké množštví croasantů), pro náročnějšího jedlíka asi nic moc. Každopádně naše potřeby to prozatím uspokojí. Při odhlašování v hotelu se dozvíme, že už máme zaplaceno, což mě docela pobaví, moji kartu tedy neviděli.  Budu si muset zjistit jak to vlastně funguje při rezervaci přes Booking.com –rezervace jsou všechny na moji kartu, ale tak na co sebou beru toho manžela, že? Původní plán byl, já zařídím, on zaplatí :) :D

Letiště je obrovské, staré a orientace docela jednoduchá. Odbavení probíhá v klidu. Rozesílám posledních pár sms a už nás odváží autobusem k letadlu. To jak jsem byla oslněná ze zaoceánského letu, jsem myslím dostatečně popsala při letu s Korean Air :) Hned na začátku nás náš kapitán upozorní, že let nepotrvá plánovaných 12 hodin, ale jen 11, super, asi vítr ;) Musím říct, že zhruba po šesti hodinách letu, sebou začínám trochu šít, asi stárnu. Nicméně let je vcelku klidný, celá posádka ochotná (Italové se prostě nonstop usmívají). Když pominu to, že za těch 11 hodin letu jsme měli jedno jídlo a jedny sušenky a měla jsem pocit, že umřu hlady, tak byl let naprosto v klidu. Přistáváme a řadíme se do fronty přes imigrační – mojí noční můry (kromě krokodýlů, kterých je na Floridě prý plno). Nakonec si nás k přepážce bere úředník oba najednou a docela vesele poklábosíme a jsme puštěni na půdu USA. Konečně si trochu oddychuji a s vyzvednutým zavazadlem vyrážíme k půjčovně aut. Vydechnutí nebylo na dlouho. Cestou zjišťuji, že máme vytištěný špatný formulář, takže vlastně vůbec nemáme potvrzení o rezervaci, natož o zaplacení auta. A nemáme ani mezinárodní řidičák. Padají na mě mdloby. Když dorážíme k naší půjčovně, je tam fronta tak na dvě hodiny. Vyčerpaná, vynervovaná rezignuji a je mi vše jedno. V náš prospěch vypadají pracovníci půjčovny dost podobně jako já a auto nám v klidu vydávají – bílý Ford Fusion v kůži. Startujeme navigaci a vyrážíme směr hotel. Miami je úplně zasekané, ale to náš už nějak nevzrušuje. Přihlášení do hotelu probíhá v klidu, vyplázneme plno peněz za dvoudenní parkovaní (snažit se bezplatně parkovat na Miami Beach je zhola nemožné), skočíme na rychlou večeři a kolem desáté Floridského času – prodloužili jsme si tedy den o nějakých šest hodin) zapadáme do postelí. Mám pocit, že spát budu schopna tak 20 hodin.