Great Ocean Road (19.12.2011 – 21.12.2011)

Poslední zastávka na Ocean Road

Na začátek špatná zpráva, během cestování po Great Ocean Road jsme přišli o všechny fotky, takže zápisky budou bez fotek :( My jsme se natruchlili víc než dost, takže vy už nemusíte.

Ráno se budíme velice brzy. Vůbec jsme se nevyspali, hustý déšť a silný vítr lomcoval stanem tak, že jsem čekala, že nás to každou chvíli odfoukne. Po královské snídani vyrážíme na vyhlášenou surfařskou pláž Bells Beach, překvapivě tu není ani jeden surfař, natož pak nějaká vlna. Asi jsme zde ve špatnou dobu, pláž je to každopádně krásná. Pokračujeme dál, naším cílem je dostat se dnes až k Otway parku, tak snad to stihneme. Během cesty se zastavujeme na pláži Point Road Knight Beach, dojdeme ke krásnému bílému majáku White Lady, v městečku Lorne nakupujeme a šplháme se k Eskline Falls. Vodopády jsou malé, ale krásné – voda tam krásně šumí. Je to naše první setkání s australským deštným pralesem – všude plno obrovského kapradí a ze všech stran se line zpěv ptáků. V Lorne také poprvé vyzkoušíme tzv. bárbíčko – elektrický gril, který se nachází na většině odpočívadel ve městech či vyhlídkách. Ugrilujeme si vepřový stejček s chlebíkem a vyrážíme dál. Odbočujeme na Fly Tree Top Park, jedeme cestou necestou (šíleně prší, samá prudká zatáčka, silnice úzká), ale bohužel po příjezdu zjistíme, že poslední lístky prodávají v půl páté (je půl a deset), tudíž máme smůlu. Vracíme se zpět na naši trasu a projíždíme Otway park, nacházíme zastrčený „přírodní“ kemp Bimbi a stavíme stan. Najednou si všimnu koaly na stromě nade mnou a další a další – ocitli jsme se přímo mezi nimi. Většina koal spí, respektive spíše poklimbávají a vůbec jim nevadí, že fouká vítr. Jsou to takoví roztomilí medvídci. Vzhledem k tomu, že celý den prší, je kosa jak v Rusku, tak po večeři pádíme spát. V noci mě ještě budí neuvěřitelné chrochtání, domníváme se, že někde v křoví pobývá divoké prase.

Konečně máme za sebou relativně klidnou noc, kromě občasného zachrochtání. Hned co vstaneme, se jdeme projít po okolí kempu a potkáváme další koaly. Zjišťujeme, že divoké prase není divoké, ale způsob jak se koaly mezi sebou dorozumívají. Kdo by to byl řekl, že takhle malé roztomilé zvířátko dokáže vyluzovat takové odporné zvuky. Vyrážíme na Cape Otway Lighthouse – vyhlášený maják a cestou si všímáme koal v přírodě. Najednou Kája brzdí a upozorňuje mě na klokana sedícího u cesty, a fakt sedí tam a kouká na nás. Asi se mu moc nezamlouváme, protože se otočí a odhupká do křoví. Na Cape Otway chvíli čekáme, protože otevírají až v devět. Když nás pustí k pokladně, zjišťujeme, že vstupné je nekřesťansky drahé, a protože už máme jeden maják za sebou, pokračujeme dál.

Hopkins River kemp

Tím se dostáváme na nejhezčí část Great Ocean Road, bohužel se ani nedá slovy popsat, jaké to tam bylo, a fotky nemáme, vypíši jen místa, která jsme navštívili: Gibson beach – podle mě nejnádhernější místo na zemi; Dvanáct apoštolů – několik skalních útvarů, tyčících se v moři; Lord Ard – pobřeží vraků, místo kde se o útesy potopila loď a skoro všichni zahynuli; London Bridge – skalní útes v moři, který připomíná most; Bay of Martys – nádherná zátoka; Bay of Island – naše poslední zastávka a zjištění, že je rozbitá karta ve foťáku, přecházíme o veškeré fotky z Ocean Road, zaražení a v chmurách (já víceméně v pláči) pokračujeme do Warnaboolu. Stanujeme v nádherém kempu Hopkins River.  

Ráno vstáváme brzy před sedmou a vyrážíme zpět do Melbourne. Auto se nám podaří vrátit bez komplikací a na letiště se dostáváme včas. V Sydney rovnou míříme k půjčovně dalšího auta. Tam nás čeká další infarkt.  Místo Hunday Akcent pro nás mají připraveného Getze. Chvíli se zkoušíme dohadovat, ale není co naplat, dle australský půjčoven, tyto dvě auta patří do stejné kategorie a jiné auto pro nás nemají. Vzhledem k tomu, že už máme auto z Prahy zaplacené, nám nezbývá nic jiného než sebrat klíčky a vypadnout. Pomalu propadám zoufalství, do takhle malého auto se přece ve třech a s naší bagáží, nemůžeme narvat. Našemu krajně naštvanému rozpoložení nepomůže ani šíleně hustá doprava skrz špičku v Sydney. Naštěstí dorážíme na Manly v pořádku a tam už padám Verunce do náruče s pláčem – ulítlo nám letadlo, přišli jsme o fotky a dostali nákupní tašku místo auta. Verča, optimista každým coulem, vytahuje slivovici s tím, že to nějak zvládneme. Po slivovici nás ještě vezme se svými přáteli na pizzu. Skočíme tedy ještě na velký nákup, který si před barák dovezeme v košíku, ráno ho uklidí speciální četa (standardní způsob jak se na Manly nakupuje, s vozíkem hezky a před barák a nechat ho tam), pozjistíme parkování, zajistíme zaplacení poplatků za průjezd Sydney a sbalíme veškeré potřebné vybavení – přeci jen nás čeká 14ti denní cesta. Do postele padáme kolem půlnoci.