Kdyby mi někdo před 2 lety řekl, že se jednou podívám do Austrálie, asi bych si zaklepala na čelo. Kdyby tvrdil, že tam strávím měsíc, řekla bych si, že mu přeskočilo. Přesto za tři dny odlétáme a já začínám být krajně nervózní. Mimo to, jak mě všichni straší pavouky velikosti jídelního talíře, kteří se na mě budou vrhat na každém rohu, mám pocit, že nemáme nic připravené, naplánované a už vůbec ne sbalené. A že lidi jako jsem já a moje drahá polovička tu cestu vlastně nemůžou ani přežít.
Je zvláštní, že jsme se oba s Kájou chtěli vždycky podívat někam dál, jen na to pořád nebyla ta vhodná doba. Nejdřív jsme oba studovali a byli bez peněz, pak už jsem studovala jen já, ale zas já to brala moc vážně, a když už jsem nestudovala ani já, tak jsem byla nově v práci a dovolená by byl problém.
První nakousnutí přišlo asi ve chvíli, kdy přisel Kája s tím, že pojede na 14 dní s klukama do Las Vegas. To jsem si řekla tak to teda ne, on si pojede do Ameriky a já se v létě podívám tak maximálně do Chorvatska. Tak jsme se tak pomalu začali bavit (moje podmínka jeho odjezdu do LV) o tom, jet společně na velkou dovolenou. Trošku jsme o tom začali víc mluvit, ale přišla nám do toho svatba :) Naštěstí naše. Plánování nás natolik vyčerpalo, že jsme si řekli, že svatební cestu odložíme až na zimu. Moje představa líbánek byly bělostné pláže na Maledivách či exotický pobyt na lodi v Karibiku. Překvapivě jedeme do Austrálie, kde zrovna žije naše velkááá kamarádka Verča. Vzhledem k tomu, že ani já ani Kája nejsme žádní velcí dobrodruzi, uvidíme, jestli to byl dobrý nápad.
Jak jsem řekla, už ve středu odlétáme, máme zajištěné víza, letenky do Sydney, něco málo představu o tom, kam v Austrálii vyrazíme a zajištěny vnitrostátní letenky. Zbývá vyměnit peníze, zajistit pojištění, dokoupit pár drobností a to hlavní sbalit si.
Vzhledem k našim plánům po Austrálii stanovat a váhovému omezení 20kg na osobu si toho sebou ani moc nevezmeme. Dva spacáky, dvě karimatky, stan a můj speciální ortopedický polštář přeci jen zabere místa víc než dost. Zbývá tedy jeden kufr - nad tím co do něj, jsem se raději ještě moc nezamýšlím.
Balení není moje silná stránka. Tak jsem na to zvědavá. Každopádně vám dám vědět, jak to dopadlo. Až příště zase budeme psát, bůh ví kde nám bude konec. A třeba už budeme mít nějakou tu fotečku. Tak nám držte palce, ať to všechno zvládneme a nikde se neztratíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat