Přijel autobus, koupili jsme si jízdenky na letiště v ceně pražských celodenních a začali jsme z autobusáka tahat rozumy, jestlipak autobus vůbec jede na terminál pro vnitrostátní lety. No, Verča zněj tu informaci nakonec vytáhla, ale dalo to trošku práci. Zastávka je až za mezinárodním terminálem. Při kontrole, zda opravdu letíme z vnitrostátního terminálu Verunka dnes podruhé přišla s dobrou zprávou. Na zadní straně letenky, je mimochodem napsáno, že přepážka zavírá striktně 45 minut před plánovaným časem odletu. To stihnem. Autobus pluje městem jako nůž máslem, všude zelená. Míjíme mezinárodní terminál a času je už tak akorát na doběhnutí k přepážce. Objíždíme celé letiště, pak celý terminál, míjíme terminál T2 ze kterého odlétáme a suneme se pomalu letištní zácpou k terminálu T3. Konečně vybíháme z autobusu a začíná maraton o jednom kufru a třech lidech. Terminál T3 to skutečně není, paní od Qantasu nám radí kudy do T2, letíme přes parkoviště, haly a tunely a konečně se dostáváme do odletové haly správného terminálu T2. Přepážek mraky, žádná od naší společnosti, hledáme, pátráme, sjíždíme informační cedule, ptáme se lidí. Když konečně nacházíme správné přepážky, jsou skutečně zavřené, co zavřené, nikdo za nimi není. 43 minut před odletem, ani noha.
U jiných přepážek krčí rameny, sekuriťák nám říká, že nemá problém nás pustit dál směrem k odletům i bez palubního lístku. S naším maxikufrem vážícím 20 kg to asi nebude ono. Mezitím zjišťujeme, že naše jediná šance, je doběhnout ke stojánce letedla a pokusit se ukecat tam zaměstnance aerolinek, aby nás ještě zapsali na let. Obsluha rentgenu vytřeští oči na obrovský kufr a přichází obligátní otázka: „Nějaké tekutiny, zakázané předměty?“ Samozřejmě vědomě lžu a kroutím hlavou a rvu kufr skrz rentgen, kam se na chlup přesně vejde. Neprošlo to, ale za pokus to stálo. Akorát batoh, notebook a foťák už prošly. Kufr nechávám svému osudu a procházím detekčním rámem s úmyslem běžet na stojánku. „Pane, to tu nemůžete nechat!“ Odbíhám navlečený do batohu, brašny s foťákem a notebookem v ruce směr stojánka 58. Jaká by to byla sranda, kdyby to nebyla ta úplně nejvzdálenější stojánka ze všech. Na konci svých sil dobíhám do cíle dnešního maratonu, abych pak 5 minut čekal, než se vůbec někdo od aerolinek objeví. Bez šance, kromě pláče jsem zkusil všechno, bez efektu, slečna pro nás nemůže nic udělat - naše první prohrání, aneb jak nám uletělo letadlo, když na palubě nebyl ještě ani jeden pasažér!!
Cestou zpátky už nemělo cenu spěchat, holky mezitím odlehčily kufr o zakázané předměty, ale já už byl jen poslem špatných zpráv. Od teď to už byla jen mizérie a trápení, notebook nám stávkoval, internet na letišti jsme rozcházeli čtvrt hodiny, abychom po dlouhém hledání zjistili, že letenky buď nejsou, nebo stojí balík. S protaženými obličeji jsme začali objednávat letenky od konkurence za majlant, než jsme zadali údaje a pořádně vše rozmysleli, byly vyprodané. Když dnes neodletíme, propadne nám bez náhrady zaplacený hotel v Melbourne a sice nezávazná, ale cenově výhodná rezervace na půjčení auta. Nic naplat, poletíme až v osm večer. Těsně před objednáním Verča vystála frontu na teď již opět otevřené přepážce našich aerolinek. S potěšením jsme zjistili, že ačkoliv letenka na příští let už se koupit nedá, za malý bakšiš (půl majlant) nás na tento let přebookují a my poletíme – naše druhá výhra, 2:1. Pas byl(!) potřeba, ale klaplo to, kufřík o váze 19,7 kg z 20kg povolených zajel do třídírny zavazadel, my se rozloučili s Verčou a šli na kávičku k odletům.
:-DDDD jeeeeej :-)
OdpovědětVymazat