O prvním vyhrání

Pohled z úžasné pláže v Manly

Manly

Ráno nás Verča překvapila vynikající snídaní v místním zdravém stylu (celozrnný toustový chleba s máslíčkem, avokádem a tuňákem). Krásně jsme se nadlábli a užili si první ráno v Austrálii. Nebylo by to pravé australské ráno bez procházky po zalidněné slunečné pláži plné surfařů. A to všechno uprostřed prosince prosím. Po prvním kilometru procházky na pláži, jsme se cítili báječně, ale povinnosti volaly a tak jsme zašli na centrum života Manly, třídu Corso, kde jsme chvíli korzovali a hledali, kde bychom nakoupili některé zbytečnosti jako například: sprchový gel, kapesníčky, zubní pastu, atd. Po vyplenění místního „vše za …“ a potravin jsme odcházeli s pár zbytečnostmi, zabijákem havěti ve spreji a neobyčejně dobrým mangem zpátky domů.
 

Opera z profilu

Opera ve dne

 Oběd ze včera do nás zahučel stejně rychle jako naposled a blížila se hodina stanovená pro odjezd směr letiště. Začali jsme balit nezbytné harampádí do jednoho kufru a dvou příručních zavazadel. Proč jen jeden kufr? No protože to mělo stačit a další kufr je samozřejmě za další příplatek. Příplatky se v Austrálii žije, tak si penízky necháme na jiné, třeba důležitější. No ale teď už nás fakticky tlačil čas, rychle jsme všechno naházeli do baťohů, čapli kufr a šli svižnou chůzí směrem k Ferry, naší oblíbené lodičce. Ferry jsme s přehledem stihli a tak jsme si libovali, jak nám to všechno klape. Já jsem si krásně přímo z horní paluby fotil s objektivem půjčeným od Vládi a holky se nechaly ovívat oceánským větrem a čerpaly energii ze sluníčka. Pokecali jsme s místním pánem, který nám řekl některé zajímavé informace ze života v Sydney, především nám vyprávěl, jaké šílenství bude na Boxing day a hlavně na silvestra.

Vystoupili jsme z Ferry a opět svižnou chůzí jsme si to namířili k automatům na lístky a do „ metra“ na vlak. Na přestupní stanici nám o chvilinku ujel vlak a tak při desetiminutovém čekání na další měla Verunka spoustu času sundat si batoh, prohrábnout si jeho kapsy a při pohledu na svůj pas, ležérně prohlásit: „Kájo, máš pas viď?“ ŠOK, krve by se ve mně nedořezal, prohledal jsem celý batoh, obzvláště místo kde pas obvykle mám – NIC. Obrovský kufr plný harampádí – NIC. Značně rozladěn, jsme rozhodl, že vracet se je nesmysl, nemohli jsme to stihnout, a tak jsme pokračovali v cestě na letiště a uklidňovali se, že to třeba zvládneme na občanku, řidičák, mezinárodní řidičák, kreditku nebo všechno najednou, jde přece jen pouze o místní let, neměl by to být problém. Verče chodili podpůrné smsky, že pas není třeba, že stačí český řidičák.

Před vystoupením z vlaku jsem batoh cvičně ještě dvakrát prohledal – NIC. Na autobusové zastávce, kde jsme čekali na spoj přímo na letiště, jsme zjistili, že čas docela utíká a že na letiště přijedeme asi tak 45 minut před plánovaným odletem. Žádný zázrak, ale času mraky. Prohlížím baťoh se slovy, že takovej debil co si nevezme pas, přeci bejt nemůžu. Kapsa kde obvykle pas bývá – A on tam je! Jupíí, máme pas, nemůže se nám nic stát, dnešní první vyhrání!!