MALÍ CESTOVATELÉ VE SVĚTĚ: Den devátý: Grand Canyon

Středa 30. října - Tusayan

Raní pohled do Grand Canyonu

Vstáváme v pět třicet. Nedá se říct, že bych poslední hodinu před budíčkem spala. Jsem nervózní. Jestli to zvládnu a jestli nám bude přát počasí. Rovnou ženu Káju ať mrkne na počasí – předpoklad teploty se zvedl na osm stupňů. Uff padá mi kámen ze srdce a už trošku optimističtěji balím batůžky (i když vlastně pořád nejsem úplně přesvědčená, zda to chci jít ;) Plánované tílečko nahrazuju termo mikinou a zimní bundou, místo Daylonga beru Pizbuina a nahazuju batoh plný jídla a vody, Kája nahazuje batoh plný vody a foťáku a podle plánu přesně v šest otevíráme dveře ven. Buummm!! Venku chumelí!!!! No to snad není možné.. už jsme tady byli skoro ve třech tisících a fotili se v tričku a tady sněží jako na Vánoce. Už je i vrstva na autech. OK místo slunečních brýlí bereme ještě kulicha. Naprosto převálcovaná nasedám do auta, tma jako v pytli, nebe úplně černé a na silnici koleje.

Vyrážíme

Zaražení dorážíme do Grand Canyon Village a Kája mě s úspěšným ignorováním mých vět typu: „Co budeme dělat? V tomhle přece nemůžeme nikam jít. Dyť to se přeci může během dne ještě zhoršit!“ vleče ke stanici shuttle busů a oproti předpokladu stíháme odjezd už v 6:30. Na výchozí stanici pro trasu South Kaibab Trail vystupujeme jediní a ve dveřích se na mě ještě řidič nevěřícně otáčí a říká: „Buďte prosím opatrní!“ Nevím, jestli ještě stihl zahlédnout tu hrůzu v mých očích ;) Míjíme výstražné tabule o upozornění, že nahoru a dolu to není jednodenní výlet, kde mě Kája raději ani nenechá zpomalit a vrháme se neohroženě za větru, zimy a sněhu dolu do hlubin kaňonu.

První společná - ještě kosa

Začíná se dělat hezky

Pomalu klesáme

Klesání je hodně prudké a točí se v krátkých serpentýnách. Naštěstí to ani tak moc neklouže, protože cesta je převážně prašná. Doháníme skupinku cestovatelů a já se v první chvíli uklidím – nejsme jediní blázni. Pak si všimnu, že na zádech nesou krosnu a karimatky. Hmm.. ty to nebudou dávat za jeden den. Během hodiny přestává sněžit a obloha se vyjasňuje. Ale v tu chvíli je mi to jedno – jsem už naprosto oslněná Grand Canyonem. Vidět před sebou rozestupující se propast do hlubin je prostě nepopsatelné. Pořád máte pocit, že za touhle zatáčkou už musíte být dole a ono se před vámi objeví další a další klesání. Kája brzdí moje nasazené tempo. Čeká nás toho dnes ještě hodně a navíc cesta dolu je dost náročná a Káju začínají zlobit kolena. Trochu neochotně, ale přeci měníme batohy, abych měla těžší zátěž já.

Most přes Colorado

Když konečně po třech a půl hodinách přecházíme most přes řeku Colorado jsme už oba rádi, že máme klesání za sebou (omyl). Na chvíli vypustím obavy o zpáteční cestě a užívám první úspěch. Sedáme si a vyndáváme první svačinu. Sluníčko nám pere do zad a jsme nadšení. Raději se ale moc nezdržujeme, za prvé nechceme se rozsedět a za druhé tohle byl přeci jen začátek. Zhruba někde tady z mého drahého manžílka vypadne: „Tyy joo.. my to za ten jeden den asi vážně dáme.“ A já: „Jak asi, ty vole dyť nemáme jinou možnost, když už jsme dole.“ A ten poklad: „No to jo, ale moc jsem tomu nevěřil.“ Měla bych mít svatozář :D Asi deset minut jdeme po rovince než se napojíme na cestu vedoucí nahoru – Bright Angel Trail. Konečně je mi teplo, že poprvé sundavám bundu a půl hodinky pozvolna stoupáme a obcházíme útes, aby se před námi otevřelo půl hodinkové klesání. To už je vidět, že Kája nedává. Že je to zlé poznám, když se nebrání a předává mi svůj batoh. Nesu tedy oba. Naštěstí (to je trochu sporné) tohle klesání je poslední. Nadšení z toho, že nejdu z kopce mi vydrží tak dvě hodiny. Ale abych byla upřímná, utěšuji se tím i v nekritičtějších chvílích výstupu ;)

Celou cestu nahoru bych rozdělila na několik částí. První, kdy jsme byli ještě plní síly k odpočívadlu Indian Garden (jediný zdroj vody na téhle trase) stoupání sem bylo už docela prudké, ale nohy ještě neprotestovaly. Doplnili jsme vodu, já oblepila první puchýř a už trochu unavení jsme vyrazili dál. Překonávali jsme jeden výškový metr za druhým a začalo se ochlazovat tak, že jsem na konci druhého úseku – odpočívadlo na třetí míli (bez vody) oblékala zimní bundu. Tenhle úsek už vůbec nebyl lehký. Pomalu jsem přestala být nadšená z krajiny a neotáčela se za každou zatáčkou, abych se podívala kolik je toho za námi. Cestou k odpočívadlu na 1,5té míli jsem už funěla a měla toho plné zuby. Ochotně jsem přendávala vodu ke Kájovi a už ani nechtěla zastavovat na focení. Poslední část.. ta míle a půl to už pro mě bylo jenom peklo. Připadala jsem si jak ta mula (kterých jsme potkávali na cestě plno), jen zatnou zuby a mechanicky dělat krok za krokem. Tady to na rozdíl od cesty dolu vypadalo, že to snad nikdy neskončí. A kouzelná formulka: „Buď ráda, že to není z kopce,“ nějak přestala fungovat ;) Naštěstí stejně tak jako vše ostatní, i ten kopec jednou skončil a my se vyloupli na vrcholu a jen se tiše kochali tím, co máme za sebou. Ještě stále svítilo sluníčko, ale už zase byli jen tři stupně nad nulou. Po pěti hodinách v autě při přejezdu do Las Vegas jsme pak nebyli schopní vystoupit ani z auta. A ještě dnes, tři dny pro mám problém sejít ze schodů ;)